Váš film formuluje mnoho otázek, jak to ostatně mají filmové eseje tohoto druhu ve zvyku. Co je pro vás osobně hlavním smyslem a myšlenkou filmu?
Je hodně způsobů, jak na otázku odpovědět. Nápad na film vznikl, když jsem našla předměty z moře, které ve filmu vidíme. A byla jsem fascinována jejich formou a krásou. Říkala jsem si, že tu formu musím ukázat ostatním lidem, protože je jinak hodně skrytá. Svůj film nazývám skrytým milostným příběhem, protože objekt této lásky není vždy jasně vidět. Ale love story byla na samotném začátku. Když natáčíte film, píšete spoustu přihlášek a žádostí o granty, vysvětlujete, o čem film je. Takže mám na toto téma napsanou spoustu papírů a je docela těžké to jednoduše formulovat. Ale v základu je to onen milostný příběh a také meditace o životě a smrti, meditace o krajině. Na začátku pro mě byla asi zvědavost. Zvědavost je pro mě velmi důležitá věc. Když ztratíte zvědavost, přestanete žít. Je to jedna z věcí, které nás drží při životě. Původně jsem fotografka a kameramanka a filmy dělám už skoro 60 let. A v rámci každého filmu jsem pracovala s úplně novým tématem, ať už to bylo umění, architektura a další. Nyní, když stárnu, mi přišlo důležité vyprávět svůj vlastní příběh. Nebyl to původní záměr, stalo se to během natáčení. Prostě jsem začala natáčet pláž, co na ní je, co tam žije, což jsou zvířata, která zažívají těžké časy. A vznikl z toho můj film.
Kdy jste si uvědomila, že je nevyhnutelné mít ve filmu onu rodinnou linii, svůj vlastní příběh?
Nevím, jestli tam byl nějaký konkrétní okamžik. Byl to způsob, jak propojit všechny mé záběry z archivu. Možnost podívat se do archivu a zjistit, o čem to všechno je. A tak se stalo, že tam prostě musel být příběh mého otce. Nemůžu říct, že to byl jeden moment. Mnoho lidí si myslelo, že ten příběh prostě musím vyprávět, můj manžel byl jediný, kdo mi řekl, že nemusím. Že je to příběh o naší pláži, ne o otci. Ale nakonec to tam muselo být, jinak bych nedokázala všechny linky propojit dohromady.
Ve filmu vidíme hodně různých druhů materiálů. Archivní záběry, váš osobní příběh, natáčení na lokaci a zachycení mořského života a vědy. A všechny jsou spojeny s tématem smrti. Smrt a život jsou ve filmu neustále přítomny a to film spojuje dohromady. Jak je pro vás tato smrt spojená s krajinou, která je ve filmu klíčová?
Krajina je vždy velmi zranitelná. Ptáci, příroda, to vše je křehké, cítí bolest. Mám neustálý pocit, že je v ohrožení – bude krajina zničena, budou si tam turisté stavět chaty a kompletně změní její charakter? Proto v ní vidím téma smrti neustále. A co se týče mého otce – tak dlouho jsem se vyhýbala vyprávění tohoto příběhu, a když to přišlo, tak to prostě přišlo. Když se mi to podařilo do filmu zakomponovat, velmi se mi ulevilo. Díky tomu jsem zjistila, že mávání, které dělám na všech fotkách, je celé pro něj, nikoliv pro kameru, která to zachycuje. Někdy si teprve při natáčení filmu uvědomíte něco hlubšího i o sobě.
Zmínila jste, že jste původně fotografka. Nyní se zabýváte krajinou, vědeckými tématy a změnou klimatu. Do filmu jste zapojila i Jeana Painlevého. V jeho osobnosti se spojuje věda a umění. Považujete se po natočení filmu taky trochu za vědkyni? Protože zvědavost, kterou jste zmínila, je z mého pohledu pro vědce jedním z klíčových aspektů.
Myslím, že slovo vědec je příliš ambiciózní. Nikdy bych se nenazvala vědkyní. Ale zvídavý člověk? S tím se dá pracovat, s tím se dokážu ztotožnit. S Painlevém jsem se cítila silně spřízněná. Obdivuji také jeho pokoru, jak dává prostor předmětům a staví je do centra pozornosti. Vždycky jsem chtěla dělat totéž, vyzdvihnout objekty, jejich krásu a význam.
A kdy jste v sobě objevila vášeň pro mořskou biologii? Měla jste ji už na začátku své filmařské kariéry, nebo přišla později?
Ne, to přišlo později. Jen jsem strávila opravdu hodně času u moře. Pak jsme se s rodinou přesunuli na hodně sever, za polární kruh. Chtěli jsme tam zůstat jeden rok a nakonec jsme tam zůstali padesát let. Lidé v severní části Norska mají jiný způsob vztahování se ke svému okolí než lidé v Oslu. Když jsem se tam přestěhovala, byla jsem už možná tak trochu vědkyně, protože jsem se prostě ptala na to, jak lidé žijí, zjišťovala jsem spoustu věcí. Hodně jsem se ptala. Svým způsobem je to takový novinářský přístup. Deset let jsem pracovala pro Národní rozhlas, jezdila jsem v malém autě a ptala se a ptala a ptala. A tam na severu mě zajímalo, jak funguje život, který byl původně hlavně o rybolovu a zemědělství, zabývala jsem se krajinou. Jak se tento život liší od toho, jak jsem vyrůstala v Oslu. A tohle pátrání mě opravdu bavilo, což mě ve výsledku přivedlo nevyhnutelně i k té mořské biologii. Když jsme našli tuhle pláž a tenhle dům, to pro mě byl hlavní start celého zájmu. Protože tam jsem se nejvíc začala dívat a chodit do moře. A dělala jsem to každý den. Bylo to tak příjemné. Nechodím po horách jako hodně lidí, ale po moři.
A kdy jste se dostala od fáze, kdy jste si to jen užívala, a začala natáčet?
V roce 2016. Ale některé snímky mrtvých mořských živočichů jsem pořídila už předtím, v roce 2010. Pak jsem si v roce 2016 koupila malou videokameru a začala jsem natáčet koncepčně. Tak jsem natáčela a natáčela a natáčela, a pak jsem šla domů a stříhala a stříhala a stříhala. A pak zase zpátky. Mám mnohem víc materiálu, ale moje střihačka mi hodně pomohla, protože jsem je ve filmu opravdu chtěla mít, ale ona řekla: „Ne, Evo, tohle a tohle a tohle musí pryč.“ Když se mnou stříhala, soustředila se víc na příběh mého otce a ztráty než já. Říkala, že tohle je ten příběh, který chceme vyprávět.
To souvisí s jedním z nejdůležitějších témat filmu, kterým je z mého pohledu téma domova. Co je pro vás právě teď domovem? Je to krajina, je to rodina, něco jiného, nebo všechny tyto věci dohromady?
Dnes je to pláž a dům. A není to rodina, protože můj manžel tam stále je, ale moje děti se už přestěhovaly do Osla. Tím, že jsme si vybrali domov tam u moře, tak jsme taky něco ztratili. Ztratíte to velmi blízké spojení. A samozřejmě, že pro mě bylo velmi osamělé být tam a točit tam filmy, ale pokud se tam stále cítíte doma, není proč odcházet.
Tématem Academia filmu Olomouc 2023 bylo ECHO. Jak s tématem spojujete svůj film?
Samozřejmě vidím souvislost díky práci s archivem a snaze najít v materiálu ozvěny minulosti a možná tyto vzpomínky nějak oživit. Rodinná historie je určitě jednou ze souvislostí, velmi silnou ozvěnou. A pak si také myslím, že tato malá zvířata jsou ozvěnou ekologického vývoje. Protože když je moře znečištěné, umírají. Takže jsou jakýmsi indikátorem míry znečištění moře. Jsou varováním. Těch témat je hodně. Nevím, jestli je ozvěnou i samotný film. Někdy mi lidé říkají, že je pro ně velmi těžké o filmu potom mluvit, protože jsou dojatí. To je možná taková ozvěna filmu v divácích.
Jedna věta z filmu mi utkvěla v paměti. „Vzpomínky jsou pouze představy o minulosti.“ Říkáte, že vzpomínky mohou být zavádějící. Jsou to představy, nikoli odraz skutečnosti. Myslíte si, že filmová kamera, nebo obecně kinematografie, může napomoci vzpomínky udělat přesnějšími?
To si nemyslím. Všechny obrazy jsou subjektivní. Díváte se při jejich zachycení svýma očima. Já jsem například byla jednou z prvních fotografek v Norsku a opravdu jsem si všimla, že muži fotí úplně jinak než já. Proto je těžké říct, že film je realita, vždycky je to focené nebo natáčené s nějakým temperamentem a osobností. Snímky z mého dětství nevypovídají celou pravdu, protože jsem si tehdy myslela, že jsem v centru dění. A nebyla jsem. Takže moje upřímná odpověď zní ne – ani film není schopen vzpomínky objektivizovat. Je to jen vyprávění příběhu.
