Adéla Chalupová: “Jádro se často démonizuje, což se popularizací snažím změnit.”

Máte instagramový účet, na kterém popularizujete jadernou fyziku. Co je vaší osobní motivací a proč je důležité popularizovat tento obor?

Instagramový účet jsem začala provozovat, když mi přátelé začali říkat, že si neumí představit, co dělám a rádi by do toho trochu pronikli. Počátečním motivem bylo tedy mým přátelům trošku ukázat moji práci. Potom se k tomu postupně nabalovali další a další lidé a mě samotnou překvapuje, že to lidi baví a zajímá. Myslím si, že je to důležité, protože vědecká komunita je hodně uzavřená a je důležité předávat její zjištění i ostatním lidem. Kdyby o tom totiž více věděli, tak by tomu i více důvěřovali. A ono to jádro opravdu není nic tak hrozného, jak to lidi vnímají. Často jde o démonizované téma, takže se snažím to trošku změnit.

Jak dělat popularizaci vědy tak, aby informace neskončily jen v bublině lidí, kteří se o téma přirozeně zajímají? Aby se dostaly k lidem, které to obvykle míjí.

To je otázka. Já se vždycky snažím působit lidsky a ukazovat i věci ze svého života, aby si to lidi spojili s nějakým konkrétním člověkem. Aby to nebyl jen profil plný faktů. Takže se snažím vždycky dát nějakou zajímavou informaci a zároveň i něco o sobě, aby to bylo přijatelnější.

Jak se liší přístup ke komunikaci vědy k veřejnosti napříč různými médii? Jaká specifika obnáší konkrétně Instagram a jak k tomu přistupujete vy? 

Nejsem žádná expertka na sociální média. Sama se tomu věnuji ani ne rok. Instagram je hodně vizuální platforma, takže se snažím dělat grafiky, aby to člověka nějak zaujalo. A hlavně to musí být krátké, výstižné a srozumitelné, ne úplně do detailů. Ve vědecké nebo technické branži máme často ve zvyku věci řešit hodně do hloubky. U popularizace je důležité divákovi nebo čtenáři předat hlavní myšlenku.

Máte nějakou popularizátorku nebo popularizátora, ať už z Česka nebo ze zahraničí, kterou nebo kterým se inspirujete?

Na tom jaderném poli jich moc není. Třeba v zahraničí je známá Isodope, ta to má opravdu netradiční a zároveň hrozně cool. Z českých jsou různí lidé, kteří se zabývají jinými obory. Nedávno jsem potkala třeba Sáru Polakovou, Vědátora, potom Honzu Lukačeviče. Vzpomněla bych si na spoustu takových lidí, každý máme ten svůj obor, na který jsme se zaměřili, nebo kterému věříme.

Máte konkrétní vizi pro popularizační činnost do budoucna? 

Moje vize je ukázat třeba můj pobyt v elektrárně, protože v září nastoupím na jadernou elektrárnu Temelín. Takže bych chtěla i formou sociálních sítí ukázat, co vůbec dělám. Třeba by to někoho mohlo inspirovat, aby se taky začal zabývat jadernou fyzikou nebo přímo operátorstvím.

Někteří lidi jsou přesto v dnešní době stále hodně kritičtí vůči jaderné energetice. Jste součástí sdružení Jihočeští taťkové, které podporuje rozvoj jaderné energetiky v Česku. Mohla byste nám přiblížit, čím se toto sdružení zabývá a jakou v něm zastáváte pozici? 

Jsem členkou Jihočeských taťků, což není jediné sdružení, které takto v Česku působí. Jsou zde třeba Česká nukleální společnost nebo Ženy v jádře. U Jihočeských taťků jsem řadovou členkou, ale moc tomu fandím. Pořádají různé přednášky a workshopy, mají různé akce pro děti, takže se snaží povědomí o jaderné energetice zvyšovat mnoha způsoby. Samozřejmě tento boj za jadernou energetiku je spíš formou vzdělávání. Není to tak, že když jsme projaderná skupina, tak stojíme někde před uhelnou elektrárnou s transparenty, že chceme jádro. Spíš jde o to vzdělávání. Co se týče Žen v jádře, tam jsem členkou rady, takže se vyloženě podílím i na plánování akcí a správě sociálních médií.

Jak současní vědci nahlíží na jaderné havárie, které se staly v minulosti? Jaké kroky byly podniknuty k tomu, aby se již neopakovali? Tohle totiž vnímám jako největší kámen úrazu pro lidi, kteří jsou vůči jaderné energetice kritičtí.

A vždycky to kámen úrazu bude. Obrázek jádra je prostě zastřený událostmi, které se staly. Ale vždycky, když se něco takového stane, lidé se ohromně poučí z chyb, které udělali. Ať už je to havárie v Černobylu která vedla k velmi přísným opatřením na poli bezpečnostních systému a k celkové kultuře bezpečnosti, nebo poslední havárie ve Fukušimě. Ta zase vedla k doplnění různých havarijních systému. U havárie ve Fukušimě bylo hlavním problémem to, že jediná událost zasáhla najednou všechny systémy. Proto v současnosti jaderná elektrárna musí být schopná se sama vyrovnat s nastalou událostí a nespoléhat například na okolí elektrárny. 

Dostávají mladí vědci a vědkyně v České republice dostatek prostředků, prostoru a motivace k tomu, aby realizovali svůj potenciál? 

Když se někdo chce realizovat, tak samozřejmě může. Já jsem hrozně ráda, že jsem už během studia začala pracovat v laboratoři takže jsme měla přístup i do praxe. U studia jaderné energetiky je výhodou, že máme ve škole školní reaktor. Velká část výuky tak probíhala i praktickou formou nějakých měření a bádali jsme už v té škole. Pro mě to bylo zajímavé a věřím, že spoustu takových možností, například vyjet do zahraničí, jsou i na jiných technických a vědeckých oborech. Já jsem sama byla v německém Karlsruhe. Když o to někdo stojí, možnosti tady jsou. 

Existuje něco v oblasti vědy nebo i v popularizační činnosti, v čem by se Česká republika mohla nechat inspirovat ze zahraničí? Nebo naopak něco, v čem by mohla jít příkladem? 

V ČR se lidé nechávají trošku snadněji strhnout médii, jsou důvěřivější vůči mainstreamovým kanálům. V zahraničí lidé více vyhledávají informace, ověřují si je a potvrzují z důvěryhodnějších zdrojů. Já si často prohlížím něco na Novinkách a vyskočí na mě výbuch Černobylu a konec světa. Vždycky si říkám, kdo to tam píše. Čeští novináři mají na starosti spoustu rubrik a není to jejich vina. Ale že dneska je takový trend sypat jeden článek za druhým a často je nemít příliš ověřené.

Zmínila jste, že budete brzy nastupovat do výcviku do jaderné elektrárny Temelín. Co taková práce obnáší a na co se v ní nejvíce těšíte?

Já to vždycky přirovnávám k tomu Homeru Simpsonovi, který sedí na té blokové dozorně. Ale samozřejmě, že ta práce je mnohem zodpovědnější než tam sedět a jíst koblihy. Mým úkolem bude dohlížet a řídit provoz sekundárního kruhu. Někdo si možná řekne, že během odstávky, kdy se v reaktoru mění palivo a probíhají různé činnosti, opravy a revize, tak operátor má volno. Ale ono je to přesně naopak. Mým úkolem bude řídit i ten strojní personál tak, aby měli přístup k těm zařízením a všechno proběhlo hladce. Současně musím být vždycky připravena reagovat na nějakou událost, takže samotnému vykonávání práce bude předcházet dvouletý výcvik. Část je na simulátoru, takže musím přesně vědět, jak zareagovat v jaké chvíli. I během výkonu práce je část směn vždycky na simulátoru. Člověk se musí neustále vzdělávat a cvičit, aby byl schopný jaderný reaktor nebo sekundární okruh bezpečně provozovat. 

Zmiňovala jste, že se věnujete experimentální jaderné fyzice. Plánujete v tom nadále pokračovat? Půjde to kombinovat s prací? 

Experimentální jaderná fyzika bych tomu úplně neříkala, je to spíš takový materiálový výzkum. Zabýváme se pokrytím jaderného paliva. V jaderném reaktoru je palivo ve formě malých tabletek z oxidu uraničitého. Ty jsou umístěny v zirkoniových tyčích a to zirkonium nebo jeho slitiny jsou typické pro jaderný průmysl. V práci, kterou dělám, ověřujeme zirkonium, které je první bariérou před únikem potencionálních radionuklidů. Ověřujeme jeho vlastnosti, jeho odolnost, což se dělá neustále, protože do reaktoru se zaváží každý rok zhruba pětina paliva. Co se týče možnosti kombinace tohoto s prací, to samozřejmě nejde. Věda a výzkumná činnost mě moc baví, ale zároveň vím, že se zase potřebuju naučit něco jiného a moc se těším na to, že se zase budu učit všechno o elektrárně a budu se podílet na výrobě elektřiny. 

Také jste zmiňovala že jste jedna z prvních dívek, které nastupují na Temelín. Máte představu o tom, kolik tam pracuje žen? 

Co se týče celé elektrárny, o tom představu úplně nemám. To bude podle mě vysoké číslo, třeba polovina, protože tam samozřejmě jsou i pozice marketingové, ekonomické. Ale na pozici operátorky tam není nikdo. Ani na Dukovanech, ani v Temelíně. 

Kromě vědy a její popularizace se věnujete fotografii. Co vás na fotografii fascinuje nejvíc a co nejraději fotíte?

Fotografii beru jako takový únik před světem techniky. Ve svém volném čase ráda dělám něco kreativnějšího, třeba i maluju obrazy. Moc mě baví portréty, takže často vytáhnu svoje kamarádky nebo kamarády a fotíme. Co úplně nejvíc obdivuju je krajina. Vždycky když se podívám na fotografii krajiny, tak mi to přijde jako vrchol umění, zachytit ten správný moment ze správného místa. Teď nedávno jsem měla výstavu v Dejvicích, jmenovala se Sféry. To byly hlavně abstraktní fotografie.

Mohla byste na závěr dát nějakou radu začínajícím vědcům a popularizátorům?

Především ať se toho vůbec nebojí, protože jak říkám, u mě to začalo tím, že jsem pouze vyprávěla svým přátelům o tom, co dělám, jak vypadá život spojený s jadernou fyzikou. Myslím si, že je hrozně důležité se učit. A když se něco učíte, tak to předávejte dál. To mě hrozně naplňuje.