Riel Roch-Decter: „Vyprávěním příběhů a rozhodováním o tom, které obrazy předat, člověk získává moc.”

Hlavním tématem letošního festivalu AFO je naděje. Co pro tebe naděje znamená a proč jde v současné době o důležité téma?

Při své práci narážíme na hodně překážek, snažíme se posouvat hranice a dělat věci jinak. Taková změna přístupu se však často setkává s určitým odporem. Naším domovem je Los Angeles, centrum Hollywoodu. Většina věcí z hollywoodské produkce je všední a snadná na porozumění, nejde o žádnou výzvu. My se snažíme o to, aby naše tvorba byla pro diváky výzvou, ne aby jim pouze potvrzovala jejich utkvělé představy o světě. Navzdory všemu neztrácím naději, jsem svým způsobem optimista. Potřebuji být optimistický a mít naději, že někdo někde v naší tvorbě něco najde, že mu otevřeme obzory a nabídneme mu nový pohled na svět. I kdyby mělo jít o jediného člověka, kterého oslovíme. To je zřejmě způsob, jak na naději nahlížím já. Naděje je v obecném smyslu prvotní podnět, aby lidé přijímali různé výzvy. Je však třeba i konat, naděje sama o sobě nestačí.

Myslíš, že lidé po zhlédnutí vašich filmů pociťují naději?

Nemyslím si, že tomu tak musí nutně být. Filmařům nebo umělcům dává naše tvorba naději na dosažení něčeho podobného, což je skvělé. Chci je takto motivovat. Je úžasné, pokud naše filmy slouží jiným umělcům jako zdroj naděje a motivace. Samotná témata našich filmů nemusí dávat lidem naději, zvlášť když jim ukazujeme jiný způsob smýšlení o světě a upozorňujeme na nějaké potíže. V takových případech si moc naděje neodnášejí. Snad ale díky nim vidí způsoby, jak dosáhnout změny.

Na filmech hodně spolupracuješ s Theem Anthonym. Jak jste se seznámili a co vedlo k vaší dlouhodobější spolupráci?

V Rotterdamu jsme se Sebastianem Pardem, mým produkčním partnerem a spoluzakladatelem společnosti, uváděli film a Theo tam byl se svým krátkým filmem také. Měli jsme společné přátele a znali se z dřívějška. Strávili jsme spolu nějaký čas a Theo nám pověděl o dvou projektech, na kterých zrovna pracoval. Oba nás dost zaujaly, jedním z nich byl dokument Rat Film. Moc se mu nedařilo vysvětlit, o čem to vlastně je. Říkal, že je to film o krysách, ale vlastně to moc o krysách není. Náš zájem vzbudilo právě to, že se mu jako filmaři nedařilo vyjádřit, o čem jeho snímek je. Člověk ho musí vidět, aby vše pochopil. Tak jsme se na film podívali a byli z něj naprosto unešení. Způsob, jakým zde byly prezentovány náměty a obrazy, nás opravdu nadchl. Něco takhle úžasného jsme hledali od chvíle, co jsme založili naši společnost. Pomohli jsme mu ten film dokončit, uvedli jej v Locarnu, pak i jinde po světě, a nakonec jej oficiálně vydali. Byla to plodná a přitom tak snadná a úžasná spolupráce, že jsme se v ní rozhodli pokračovat. Začali jsme dělat na filmech Všechno vidět, všude a Podnět k přezkoumání. Podnět k přezkoumání vznikl poté, co jsme dostali nabídku spolupráce s ESPN. Pracovali jsme na obou filmech zároveň, což bylo docela bláznovství. Z našeho pohledu je právě Theova filmová tvorba příkladem, jak posouvat hranice, řešit složitá témata a vyzývat diváky, aby se na věci podívali z jiného úhlu, změnili přístup. Nejde přitom jen o samotné filmy, ale také o způsob, jak je uvádíme.

Oba filmy, které jsi zmínil – Všechno vidět, všude a Podnět k přezkoumání – se zabývají problémy vnímání, ať už lidského, nebo technologického. Proč tě toto téma tolik fascinuje?

Oba tyto filmy se zabývají mocí. Zkoumají, kdo rozhoduje o tom, jaké obrazy nám mohou být ukázány a co můžeme vidět a slyšet, kdo vytváří narativ. Je důležité o těchto věcech uvažovat a upozorňovat na ně, proto se na to tolik soustředím. Theo má s tématem spoustu zkušeností, hodně se jím ve své tvorbě zabývá. Baví nás nacházet nové způsoby, jak na takové věci upozorňovat – na jakém základě se formuje naše chápání skutečnosti. Žijeme ve světě, který nás neustále zasypává různými obrazy. Dnes ráno jsem třeba strávil až moc času na TikToku, kde se pomocí takových obrazů tvoří narativy. Kdo o tom všem rozhoduje? TikTok je aplikace spravovaná čínskou společností, není na ní žádný obsah, který se o Číně vyjadřuje negativně. Člověk si toho běžně nevšimne, ale z dlouhodobého hlediska má taková absence dopad. Je důležité si toto uvědomovat na každém kroku. Mediální gramotnost je důležitá a měla by se vyučovat na všech středních školách – jak přistupovat k médiím a k obsahu, který nám sdělují.

Zmínil ses o tom, že pokud někdo tvoří a předává narativ pomocí obrazů, má moc nad tím, jak pak lidé vnímají svět. To se vztahuje i na tvoje filmy. Také disponuješ a nakládáš s určitou mocí. Jak tuto moc využíváš?

Vyprávěním příběhů a rozhodováním o tom, které obrazy předat, člověk získává moc. U našich filmů se vždy snažíme ukázat, že je zde určitý proces, jehož výsledkem je subjektivní zobrazení. Tím, že na tuto subjektivitu poukazujeme, říkáme divákům, že nám nemusí nutně věřit. Takový postup je jediný způsob jak zajistit, že se sami nedopouštíme toho, proti čemu se snažíme bojovat. Nikdy není naším záměrem natočit didaktický film. Ukazujeme divákům, jak stojíme za kamerou, jak něco editujeme, jak na nás upozorňuje někdo z účinkujících. Zkrátka cokoliv, díky čemu si lidé uvědomí, že jde o subjektivní zobrazení, je důležité zahrnout do diskuse.

Když ses seznámil s Theem Anthonym, zaujalo tě, že nedokázal popsat, o čem jeho vlastní snímek pojednává. Film Všechno vidět, všude pokrývá hodně témat – policejní spravedlnost, sledovací systémy, rasové napětí v USA, problémy digitálního a lidského vnímání. Diváky může to množství informací trochu ochromit. Dokázal bys říct, co je jeho hlavním tématem či sdělením?

Lidé se nás ptají: „Co je hlavní myšlenka? Co si z toho máme odnést?“ Theo na takové otázky většinou odpovídá: „Musí to mít nějakou hlavní myšlenku? Co ten film dává vám?“ Shrnout tento film nebo vystihnout jeho hlavní téma není možné. Rat Film není film o krysách. Je to film o kameře. Kamera je u natáčení přítomná vždy, je i v této místnosti. U dokumentů se s ní setkáváme obzvlášť, ale nikdy není předmětem zájmu. Přítomnost filmaře a kamery způsobuje to, že povaha zachycené věci se mění. Náš dokument se na tento fakt snaží upozornit. U spousty filmů náměty prolétají před očima a kamera jako by byla neviditelná, ale tak to není. Kamera má nějakou historii a mají ji i lidé, kteří za zachycení určitých věcí zaplatili. Vzhledem k mému zájmu o natáčení dokumentů byla prvotním podnětem pro mou účast na tomto snímku nejen možnost zabývat se přítomností kamery a filmaře, ale také myšlenka filmového komentáře, jakéhosi všudypřítomného božího hlasu. V rámci diskuse je nutné uvažovat o všech těchto aspektech. Nedokážu říct, co je hlavním tématem filmu. Z části jde o to, o čem jsem teď mluvil, ale řeší se zde i jiné věci, například problematika opatření kolem služebních kamer. Tento příklad se týká Spojených států, kde poslední tři roky dochází ke spoustě protestů a nepokojů. Služební kamery sice nebyly považovány za absolutní řešení, ale mluvilo se o nich jako o něčem užitečném, co by měli nosit všichni policisté za účelem zajištění odpovědnosti. I když se v současnosti jedná o kontroverzní téma, všichni chceme, aby policisté tyto kamery nosili. Jenže jaká pravidla jsou zde nastavena? Těšil jsem se, že lidé budou moct používání služebních kamer zvážit, zamyslet se nad tím, komu vlastně slouží – protože občané to opravdu navzdory domnění nejsou. Veřejnosti tyto kamery neslouží tak, jak si veřejnost myslí. Ten film je tím, čím je, protože jej nelze jednoduše shrnout.

AFO je festival vědeckých dokumentárních filmů a ve vašich filmech dochází ke zprostředkování a popularizaci vědy. To, že se zabýváte vědeckými tématy, je záměr, nebo jde spíš o souhru náhod?

Neřekl bych, že bychom si natočení vědeckého dokumentu stanovili za cíl, ale jako společnost i individuální filmaři se o technologie a jejich vliv na náš život hodně zajímáme. Podíleli jsme se na Theových filmech, které pojednávají o historii fotografických a jiných systémů zaváděných za účelem policejního sledování. V našem nejnovějším filmu se řeší téma umělé inteligence. Technologie a způsoby jejich vývoje určitě spadají do oblasti vědy. Jsme společnost, která se zajímá o budoucnost. Podstatnou součást lidského chápání budoucnosti tvoří právě námi vyvinuté technologie, s jejichž pomocí se postupně k budoucnosti dopracováváme. Filmaři se zajímají o budoucnost a kdo se zajímá o budoucnost, ten narazí na technologie a vědu.

Co tě teď čeká? Máš před sebou nějaký projekt, na který se těšíš?

Jako produkční společnost se potýkáme s neustálým přísunem nových projektů. Na festivalech nám teď koluje několik filmů. Další filmy jsou v postprodukci, jiné zas ve fázi produkce či přípravy. Vždy se snažíme dělat toho co nejvíce. Jako příklad bych uvedl film, který jsme před pár lety natáčeli s Marnie Ellen Hertzler. Šlo o dokument Crestone, její filmový debut. Je o skupině soundcloudových raperů, kteří žijí v coloradské poušti. Pracuje se zde s hypotetickým scénářem, že nastal konec světa a oni jsou jediní přeživší. Co by ale dělali soundcloudoví rapeři, mediální hvězdy, pokud by nastal konec světa a nikdo kromě nich nezůstal? Dál by vydávali hudbu? Pro koho? Jde o to představit si možnou budoucnost, což je také záměr dalšího filmu, na kterém s ní spolupracujeme. V tomto případě se jedná o klíčové téma dneška – o klimatickou krizi a její možná řešení. Ta nenavrhujeme, ale zjišťujeme, jaké mají lidé možnosti zabránit vlastní zkáze. Je zde mnoho zajímavých zmínek o transhumanismu a názorů ohledně „nahrání se“ na internet pro dosažení věčného života. Opět to zasahuje do oblasti vědy a technologií. Nikdy se do ničeho nepouštíme s tím, že chceme natočit film, který se zabývá vědeckou otázkou nebo myšlenkou. Vždy však mluvíme o nejnovějších vědeckých a technologických poznatcích a jak můžeme pomocí těchto poznatků upozornit na stěžejní problémy lidstva.

Zmínil jsi možnost předejít potenciálnímu konci světa, jak jej známe, následkem klimatické krize, díky „nahrání se“ na cloudové úložiště. Pokud by se taková možnost opravdu naskytla, zvážil bys ji?

To je vážně šílená otázka. Já na transhumanismus nahlížím takto: Některým lidem se daří, jsou neuvěřitelně bohatí nebo je prostě život baví natolik, že nechtějí nikdy zemřít. Tito lidé se snaží zjistit, jak dosáhnout věčného života. Jenže ne každý si život tak užívá a samotnou představu, že bychom získali více času, než nám jako lidem bylo přiděleno, je třeba zvážit. Nemyslím si, že je dobrý nápad soustředit se na to, jak stvořit nový svět ve virtuálním prostředí. Provoz virtuálního prostředí vyžaduje neuvěřitelnou spoustu energie, jenže právě spotřeba energie je důvod, proč potřebujeme nový svět. Namísto toho bychom se měli věnovat záchraně světa, který máme teď. Tím, že odsouváme naše problémy stranou, je jen víc prohlubujeme. Já bych se nechtěl nikam „nahrát“, jednou prostě umřu a z mého pohledu je to tak v pořádku. Vždy však rád diskutuji s lidmi, kteří o životě, naší planetě a vesmíru přemýšlí v rámci delší časové osy. Mám pochopení pro to, že chtějí žít déle, chtějí se nechat zmrazit a přenést do lepšího světa. Pořád to ale považuji za házení vlastních povinností na druhé místo toho, aby se člověk snažil zlepšit současný systém, náš současný život ve prospěch všech.