Pernille Rose Grønkjær: „Inspirace je tím nejlepším způsobem, jak publikum něco naučit.”

Co vás přivedlo k vědeckým tématům, kterým se ve své filmové tvorbě věnujete?

Mám kamarádku jménem Lone, která je vědecká novinářka. Přišla za mnou s příběhem. Ve své práci se zajímám o to, kým jsme jako lidé. Proč jsme se stali tím, kým jsme se stali, co nás jako lidské bytosti žene kupředu. Když jsem potkala Lone, zjistila jsem, že ona se také zabývala tím, proč jsme se stali tím, kým jsme. Uvědomila jsem si, že obsah mé práce se odrážel v té její. Když jsem začala mluvit s vědci, zjistila jsem, že tyto myšlenky máme všichni. Všechny nás zajímá úděl lidstva. Když jsem se setkala s vědeckým vyprávěním příběhů, ze začátku jsem si myslela, že bych to mohla zpochybnit tím, co umím. Vnáším do vědy úzce narativní vypravěčskou tradici ze své filmové školy. Říkala jsem si, že by mohlo být fajn to k vědeckému vyprávění přidat a předat publiku. Ve filmu je pro mě nejdůležitější emocionální efekt. Přála bych si, aby lidé vědu cítili. Samozřejmě aby jí také porozuměli, ale co když ji můžeme také cítit? Pro mě jsou filmy emoce.

Jak těžké pro vás je přeložit jazyk vědy do jazyka filmu? Cílem celé popularizace vědy je převést složité otázky do podoby, které publikum porozumí. Jak těžké to pro vás je?

Vždycky se ve filmech snažím najít různé způsoby ztvárnění. Například můj filmu Hon na rozkoš byl o mozku. Jak zobrazíte mozek zevnitř? Hodně jsme o tom diskutovali s mým kameramanem Benem Bernhardem. Podařilo se nám najít v lese holé stromy, jejichž větve vypadaly trochu jako mozek. Takže jsme tento les ve filmu použili ke ztvárnění mozku. Je skvělé, když vám publikum poté řekne: „Když vidím ty stromy, mám pocit, jako bych putoval do hlubin mozku.“ Snažím se vždy hledat věci, které divákům poslouží jako vodítka a intuitivně jim poskytnou vizuální vjem něčeho, co je složité pochopit. Také ve filmu Můj vnitřní kód mluvíme o amygdale, nevyzpytatelné mozkové struktuře, která si někdy může jen tak odcválat a vzít vás na projížďku. Abych tuto část mozku věrohodně ztvárnila, začlenila jsem do filmu běžící závodní psy. Byla to vizuální představa, kterou nám poskytli vědci, se kterými jsme se o amygdale bavili. Je třeba to ale udělat rafinovaně, ať to není příliš zřejmé. Když to přeženete, může to být docela klišé. Ve výsledku by to mělo jen trochu usnadnit pochopení intelektuální stránky příběhu, aby z toho divák získal ten správný dojem. 

Zmínila jste dva ze svých filmů, Hon na rozkoš a Můj vnitřní kód. Na Academia Film Olomouc jste také promítala svůj poslední film, Jak vyřešit budoucnost. Tyto tři filmy jsou z výrazně odlišných oblastí. Jak si vybíráte téma, kterým se budete zabývat v příštím filmu?

Mé první dva filmy jsou o oné podstatě lidstva, kterou jsem zmínila na začátku. Tyto otázky mi připadají fascinující. Spolupracovala jsem na nich společně s vědeckou novinářkou Lone Frankovou. Když jsem se hlouběji ponořila do oblasti vědy, začala jsem potkávat mnoho zajímavých osobností, mezi nimi například dánského vědce Steena Rasmunssena. Říkal mi, že dává dohromady skupinu svých přátel a kolegů, protože se jako vědec cítil názorově rozpolcený. Zabývá se umělým životem a světu přinesl fantastické věci. S touto skupinou lidí si uvědomili, že všechny věci, které vědci dělají, mohou být použity jak pro dobré, tak pro špatné věci. Měl pocit, že jako vědec musí přijmout zodpovědnost. Každý z této skupiny přispěl vlastními názory a myšlenkami. Jelikož čelíme globální krizi, začala jsem mít pocit, že se všichni musíme zamyslet nad tím, jak světu pomoct zlepšit situaci, ve které se lidstvo ocitlo. Jsou to malé věci, které jako jednotlivci děláme, ale když se to vše spojí dohromady, společně nějakou moc máme. Jde především o environmentální krizi a válku. Je důležité, abychom se všichni nějakým způsobem zapojili. Jak vyřešit budoucnost byl vytvořen jako nástroj, který ukážeme světu a budeme jej moci aplikovat. Zatímco moje předchozí filmy měly diváky pobavit a poskytnout jim vhled do složitých záležitostí, Jak vyřešit budoucnost se stal něčím, co je třeba uchopit a ve světě využít. Byl to zajímavý obrat, ale teď vidím, že to tak opravdu funguje. Nedávno jsme vytvořili iniciativu s názvem Young Solutions, kde jsme vytvořili skupiny univerzitních studentů z různých fakult a film jim ukázali. Stejně jako ve filmu, tito studenti pocházejí z různých oblastí vědy. Díky jejich různým znalostem a vzájemné spolupráci přicházejí s unikátními řešeními. Přesně tak, jak jsme chtěli. Není to tak, že by si sedli a film sledovali jako v kině. Berou jej jako nástroj a pracují s ním.

To zní jako skvělá iniciativa! Myslíte si, že jsou filmy dobrým nástrojem ve vzdělávání? Měly by se podle vás takto používat i mimo univerzity, například na základních nebo středních školách?

Filmy vnímám jako vynikající způsob vzdělávání, protože dokážou předávat složitá témata, která se nám někdy mohou zdát nepochopitelná. Zvláště pro nás filmaře, kteří vědecké filmy tvoří, je skvělé vidět, že dokážeme studentům tyto znalosti zprostředkovat. Věřím, že učení si člověk musí užívat. Z vlastní zkušenosti taky vím, že nejvíce jsem se toho naučila právě v situacích, kdy jsem prožila emocionální zážitek. Filmy mají schopnost prolomit bariéry v každém z nás. Proto si myslím, že jsou fantastickým nástrojem pro vzdělávání. Publikum je moudré, takže je to také o hledání správného přístupu. Nesmíte se snažit je nijak vychovávat, nejsou hloupí. Je důležité, aby se necítili přemlouváni nebo k něčemu tlačeni, ale aby byli k činům inspirováni. Alespoň za mě je inspirace ten nejlepší způsob, jakým se učit.

V rámci popularizace vědy existuje často nebezpečí, že se obecenstvo bude cítit nějakým způsobem shazováno, poučováno. Co považujete za špatnou popularizaci? Co by popularizátoři zaručeně dělat neměli?

Film je spolupráce a dialog. Musíme v tom najít pozitiva a dát je dohromady, abychom dosáhli co možná nejlepších výsledků. Všechny filmy, na kterých jsem s někým spolupracovala, jsem vždy ukázala všem lidem, kteří v nich jsou. Není pro mě klíčové, abych to udělala přesně tak, jak si mysleli. Jde mi hlavně o to, aby měli pocit, že to odpovídá jejich názorům a ztotožňují se s tím. To je pro mě signál, že jsem vše pochopila. Neříkám, že se filmy musí obejít zcela bez konfliktů, nebo že dokážou pojmout všechny obtížné diskuse a úvahy. Ale musíte být věrní myšlence daného člověka a pak to jako režisér můžete do filmu přenést.

Říkáte, že vždy ukazujete filmy protagonistům a lidem, se kterými spolupracujete. Jaká byla zpětná vazba na Jak vyřešit budoucnost? Osobně bych byl docela nervózní, kdybych měl svůj film všem těm brilantním vědcům a vědkyním ukázat. Jak stresující pro vás bylo mít jejich zpětnou vazbu?

Je to vždy stresující, protože opravdu chcete, aby film milovali stejně jako vy. Náš neuvěřitelný střihač Per Sandholt film sestříhal nádherným způsobem. Všichni ti úžasní lidé mu řekli, jak neuvěřitelné je, co byl z těch záběrů schopen vytvořit. Našel smysl v celém tom chaotickém dialogu, který tam občas probíhal. Šlo o skupinu lidí z různých odvětví vědy, kteří přišli každý jednotlivě s vlastními řešeními. V průběhu ale pochopili, že musí spolupracovat, aby se mohli posunout dál. Pro ně to byl také chaotický proces. Během natáčení jsme toho měli všichni tolik, až jsme měli pocit, že nám z toho všeho nakonec explodují hlavy. Mnohým z nás nebylo v tu chvíli jasné, jak to vlastně dopadlo. Jako režisérka jsem cítila zodpovědnost se toho ujmout. Řekla jsem, že bychom měli všechny ty neuvěřitelné nápady spojit ve filmu a třeba nás to inspiruje k dalšímu kroku. Když pak ten film vědci viděli, řekli, jak fantasticky jsme se poprali se všemi slovy, myšlenkami a vizemi. Takže to bylo o nervy, ale nakonec z toho měli velkou radost.

Jak jste to udělali? Jelikož šlo o desetidenní konferenci, určitě jste museli mít ohromné množství materiálů a věcí, se kterými jste mohli pracovat. Jak jste našli klíč, podle kterého materiál zpracovat?

Byl to velmi obtížný proces, nikdy jsem neměla tak obsáhlý materiál. Když si materiál procházíte, říkáte si většinou, „tahle minuta je hezká, tu tam dáme“. Ale tohle byla věta po větě. Hledali jsme věty, které byly jedinečné a hromadili je na sebe. Jak už jsem říkala, film stříhal Per Sandholt, který je neuvěřitelný. Chtěli jsme z filmu udělat jeden dlouhý rozhovor. Moc se mi líbí debaty v soudních síních, které jsou ve velkofilmech a hollywoodských trhácích, a chtěla jsem vytvořit něco podobného. Kde ale začnete, když jde o tak komplexní soubor témat? Abyste porozuměli ekonomii, musíte před tím porozumět demokracii? Vůbec to nebylo snadné. Abychom se skutečně někam dostali, vzali jsme všechny momenty, které bychom ve filmu opravdu chtěli mít, pokusili jsme se je sestříhat a dát na časovou osu. Tato stopa nakonec měla 10 hodin. Takže jsme to museli hodně osekat. Teď má něco málo pod dvě hodiny. Obecná myšlenka je, že pokud spojíte všechny přítomné znalosti, získáte něco mimořádného, ​​nový rozměr. Může to být nástroj pro řešení některých problémů, kterým čelíme.

Jak jste se dostala na konferenci do institutu v Santa Fe? Kdo byl prvním vědcem, který vám dal impulz k tomuto filmu?

Na tomto filmu jsme spolupracovali s dánským vědcem Steenem Rasmussenem, který strávil spoustu let své kariéry právě v Santa Fe Institute. Tento institut je vybudován na bázi interdisciplinarity. Snaží se shlukovat lidi s různými způsoby myšlení. V samotném filmu můžeme tuto spolupráci napříč vědami vidět, podporujeme ji a snažíme se ji využívat. Bylo důležité, aby všichni pochopili, o co nám jde. Museli jsme jim vysvětlit, co je to za film a jak ho uděláme. Někteří z vědců znali mou předchozí tvorbu, což pomohlo. Bylo ale velmi důležité všem vysvětlit, že uvidí finální verzi filmu. A pokud v ní bude něco ztvárněno špatným způsobem, pobavíme se o tom a společně to vyřešíme. Tento přístup hodně přispěl k tomu, abychom si začali důvěřovat, více se otevřeli a sdíleli své názory.

Interdisciplinarita je hlavním tématem Jak vyřešit budoucnost. Zmínila jste, že institut v Santa Fe je založen právě na tomto principu. Myslíte si, že tento institut je vzorem pro ostatní? Že se skutečně dostáváme k interdisciplinárnímu dialogu i v dalších oblastech?

V Santa Fe Institute jsou si dobře vědomi toho, co dělají. Interdisciplinární práce nyní přichází z různých míst, například pokud jde o ekologické hnutí. Nemyslím si, že jde vždy o uvědomělou činnost, ale můžeme to použít jako nástroj. Rádi bychom to využili na univerzitách. Během studia se všichni běžně věnují pouze svému oboru, my bychom je ale chtěli inspirovat a zeptat se jich, jestli by bylo možné ve výuce věnovat trochu času mezioborovému myšlení. Snažíme se o to nyní s Young Solutions. Protože si ale začínám být této mezioborové práce vědoma, vidím ji na stále více místech. Skupina lidí v Jak vyřešit budoucnost se to musela naučit sama v procesu konference. Všichni přišli se skvělými řešeními a mysleli si, že právě jejich obor konkrétní problém vyřeší. Pozdější společné diskuze ovšem pozvedly debatu do zcela nových rozměrů. Tito lidé přišli jako jednotlivci, ale odešli jako skupina. Bylo to velmi dynamické a pokud si to dokážeme uvědomit a aplikovat to v různých oblastech, mohl by to být silný nástroj ve všech věcech, které děláme.

Protože se bavíme o mezioborové vědě, zajímalo by mě, jestli myslíte, že existuje něco jako mezioborová filmová tvorba? Propracovanější spolupráce mezi filmaři?

Klidně by mohla. Filmový proces bychom mohli integrovat na různých úrovních. Myslím si, že už jen spolupráce s vědci je něco, co k interdisciplinaritě nemá daleko. Rozhodně to vidím jako cestu kupředu. Na něčem takovém teď pracujeme a snažíme se zjistit, jak to co nejlépe uchopit, jaké prvky do filmů zahrnout a s kým spolupracovat. Filmová tvorba je pro nás jedna věc, věda další. Přemýšlíme, co zajímavého bychom tam mohli zakomponovat. Můžou to být prvky z jiných oblastí technologií, můžou to být jiné typy vyprávění nebo další věci.

V Jak vyřešit budoucnost definujete spoustu závažných globálních problémů. Máme tady environmentální krizi, rostoucí vliv sociálních sítí, krizi demokracie a další. Který je pro vás osobně tím nejzávažnějším? 

Problémů je na světě spousta, ale dva v současné době nejkritičtější jsou ekologická krize a válka. Lawrence Lessig v jedné scéně filmu říká: „Kdybychom měli mít globální vládu, jaký by byl její účel?“ On sám navrhuje, že by se mohla zaměřovat jen na jednu věc, mír. To je velmi dobrý nápad. Při natáčení filmů jsem zjistila, že to, co se ve mně změnilo, byl způsob, jakým nahlížím na světovou ekonomiku. Zpochybňuji, zda jsou naše současné finanční systémy skutečně cestou, kterou chceme jít. Nick Hanauer a Eric Beinhocker v současnosti přicházejí s řešením nového ekonomického paradigmatu. Jedná se o systém, který můžeme aplikovat na základě toho, co už dnes známe. Je to ale úplně nový způsob, jakým můžeme nahlížet například na nerovnost lidí. Podle nich je ve světě potřeba lidskou moc upravovat, aby se mohl vyvíjet. Tvrdí, že nerovnost je něco velmi důležitého a považují ji za způsob, jakým lidé jsou či nejsou do společnosti začleněni. Také mluví o způsobu nahlížení na bohatství. Tradiční pohled je, že když jsme bohatí, můžeme se o to podělit s dalšími lidmi a společnost se tak pohne kupředu. Oni ale tvrdí, že bohatství vychází ze začlenění lidí. Takže je to naopak. Když lidi začleníme, následně nám to přináší bohatství. Hodně se to liší od toho, co ve světě vidíme v dnešní době. Pro mě jsou tyto perspektivy opravdu zajímavé, protože mě nikdy předtím nenapadlo, že některé situace, ve kterých se lidstvo nachází, lze změnit. Oni prostě přišli na pódium a řekli, „Myslíme si, že můžou a měly by.“ 

Co se mi na Jak vyřešit budoucnost líbí asi nejvíc je fakt, že ve skutečnosti publiku přináší řešení. Film, který skutečně představuje možné scénáře, jak zlepšit svět, vidíme jen zřídka. Myslím, že to je něco, co dokonale zapadá do tématu 57. ročníku Academia Film Olomouc, kterým je naděje. Co pro vás toto slovo v kontextu současného světa znamená?

Před natáčením Jak vyřešit budoucnost pro mě naděje byla něco romantického. Něco nostalgického, inspirujícího, co viselo ve vzduchu. Potom na konferenci vystoupil historik David Christian a mluvil o optimismu jako o nástroji, který musíme využívat při našem úsilí, když chceme něco změnit. Optimismus musí být hnacím motorem, protože je třeba, abychom se dívali na budoucnost s nadějí, že vždy existuje způsob, jak překonávat nesnáze. Mně osobně se jeho myšlenka líbí, protože o naději a optimismu mluví jako o jednoduchých nástrojích, které můžeme v našich životech sami aplikovat. V mých filmech je vždy cesta kupředu. I když může dojít ke konfliktu a mohou nastat obtížné situace, vždy se najde cesta, kterou jít, nebo způsob, jak obtížnou situaci překonat. Naděje je součástí filmu, stejně jako obtíže, které tam zkrátka mít musíme. Aby se příběh posouval dál, musí dojít ke konfliktu, musí existovat nějaké překážky. Pokud máme lidi inspirovat skrze filmy, které děláme, musí v nich být něco, co nekončí jen tragicky. Musí v nich být naděje.