V roce 2022 na Academia Film Olomouc se svým filmem Porozumění (Fathom) vyhrál Mezinárodní soutěž, o rok později se vrátil, aby diváky obohatil svou master-class a účastí na několika panelových debatách. Drew Xanthopoulos nám v rozhovoru prozradil, díky čemu si získal důvěru vědkyň, které ve svém filmu sleduje, ale rozpovídal se také o tématu genderových nerovností ve vědě nebo o důvodech možné nedůvěry mezi vědeckou a filmařskou komunitou.
Komunikace je jedním z nejsložitějších slov, která v jazyce existují. Existuje více než 150 jeho různých definic. Jak byste jej definoval vy?
Komunikace je cokoliv, co se vám snažím sdělit a co se vy snažíte pochopit. Je zřejmé, že máme jazyk, vydáváme zvuky a interpretujeme je. Ale komunikace, to jsou také gesta, mimika. Komunikujeme také prostřednictvím našich feromonů, takže komunikace v podstatě probíhá na všech smyslových úrovních. Dalším znakem jsou vzájemné doteky. Komunikace je jakýmsi kořenem kultury. Je to nejmenší jednotka kultury. A je neuvěřitelná. Schopnost jednoho jedince sdílet nějaké informace s jiným jedincem. Může jít o pocity, o to, kdo jste, nebo o vaše myšlenky o aristotelské filozofii. Ať už je to cokoli. To je komunikace.
To rozhodně souvisí s tématem AFO 58, kterým bylo ECHO, ale také s vaším filmem Porozumění (Fathom). Můžete nám říci více o tom, jak se toto téma podle vás pojí s filmem?
Ozvěna, echo, je svým způsobem to, co přichází po počáteční komunikaci. Něco vám řeknu, vy si to přeberete a nakonec to svým způsobem vyplyne na povrch u dalšího člověka, se kterým komunikujete. Možná se to i dostane zpět ke mně, v úplně jiném vyznění. Jedna ze zajímavých věcí na písních keporkaků (velryby ve filmu Porozumění, pozn. autora), která ve filmu není – oni se komunikační písně učili jeden od druhého. Pokaždé, když se píseň naučí, trochu ji změní podle sebe. A to se děje po celém světě. Jedna píseň se takto může přenášet po celé zeměkouli. Ale než se dostane na druhou stranu, je úplně jiná. Protože každý jednotlivec, který se jí dotkl, ji ovlivnil. To je kultura. Všichni sdílíme stejné věci, ale každý máme vlastní zkušenost se světem. A to je kulturní ozvěna věcí, že? Opakuje se to samé, ale pokaždé je to trochu něco jiného. I samotný film má ozvěnu. Má na věci motýlí efekt. Všichni, kdo viděli Porozumění, společně něco cítili, ať už to bylo cokoli. A to bude pokračovat i v životech dalších lidí.
Co je pro vás nejcennější ozvěnou filmu? Pokud jde o ocenění, vztah lidí k filmu, ohlasy v médiích nebo reakce vědecké komunity? Čeho si ceníte nejvíce?
S filmem jsme měli neuvěřitelné štěstí na všech možných úrovních. Různí lidé mě kontaktovali a řekli mi, jak je film ovlivnil. Na projekcích za mnou lidé chodí a říkají mi, jak se film dotknul jejich srdcí a myslí. To pro mě znamená všechno. A vrací se to k oné ozvěně. Vím, že když se jich film dotknul, bude je to dál formovat. To je věc, které chcete s takovým filmem docílit. Chcete změnit způsob, jakým o sobě přemýšlíme ve vztahu ke všemu ostatnímu. Díky filmu také získaly některé výzkumy další finanční prostředky. Například Michelle, které se ve filmu porouchá loď, zavolal muž, který jí řekl: „Díval jsem se na Porozumění a strašně mě naštvalo, že nemáš náhradní motor. Chci ti ho darovat.” A to se stalo dvakrát. Dostala dva náhradní motory, protože lidé byli tak frustrovaní z toho, že neměla potřebné finance pro svou vědu. Díky filmu jsme jim pomohli pracovat. Byli jsme nominováni na dvě ceny Emmy, loni jsme vyhráli AFO. To znamená hodně, protože vám kolegové říkají, že děláte dobře svou práci. Neznamená to, že náš film je lepší než ostatní, jen to, že se nám dostalo nějakého uznání.
Příklad s náhradním motorem je krásnou ukázkou toho, jak může fungovat popularizace vědy prostřednictvím filmového média. Mezi vědci a filmaři však panuje i určitá ambivalence. Vědci se často obávají, že jejich práce bude zneužita, špatně interpretována. Kde jsou kořeny těchto podezření a jak s tím můžeme jako audiovizuální průmysl pracovat?
Mnoho vztahů mezi vypravěči a vědci bylo do jisté míry vykořisťovatelských. Například vědci zabývající se velrybami mají zvláštní druh povolení, která jim umožňují dostat se k velrybám velmi blízko. Pro nás dva by to bylo nelegální. Je velmi těžké je získat, ale když je mají, může se každý na lodi legálně dostat velmi blízko k velrybám. Produkční společnosti v podstatě říkaly, že chtějí natočit film o vědecké práci, ale v podstatě využívají vědce, aby se dostali blízko ke zvířatům. Vědecká komunita si na to zvykla a produkce za to také platí. Historie ovšem byla v tomto směru velmi vykořisťovatelská. Myslím si, že cesta vpřed je v tom, že se k vědcům a vědkyním budeme chovat jako k lidem. Vyprávění jejich osobních příběhů je velmi důležité. Když izolujete práci od člověka, okrádáte publikum o pochopení, proč je to důležité. Pokud nerozumíte pozadí sledované osoby, která celý život zasvětila vědě, pak jen vyprávíte fakta.
Na tom je film postaven. Ve vědeckém dokumentu je to výjimečná věc, když se tolik zaměřuje na osobní život vědkyň. Co vaše vlastní role? Jedním z témat je nedostatek osobního života. Mezera, kdy člověk nechává svůj život za sebou, zatímco se věnuje výzkumu. Pro vás jako dokumentaristu to musí být podobné. Jak se potom dokážete vrátit do osobního života?
Trefil jste způsob, jakým jsem se na ně mohl nejvíce napojit. Nejsem žena, nejsem vědec. Ale vím, jaké to je opustit všechno, co mě dělá mnou, abych se pokusil zachytit příběh, o kterém si myslím, že je větší než všechno ostatní. Větší než můj vlastní život. Terénní výzkum je také vyprávění příběhů. Snažíte se dekódovat věci tak, aby dávaly smysl našemu mozku. A to je příběh, ne? Vlastně to byla jedna z prvních věcí, o kterých jsem s nimi mluvil, proto mi od začátku důvěřovaly. Pokud se zajímáte o něčí osobní život, který je součástí příběhu, musíte tomu dát něco ze sebe. Aby vůbec mohly uvažovat o tom, že totéž udělají pro vás. Není to jednosměrná záležitost. Stávají se z vás přátelé. Když s někým strávíte čtyři roky, měli byste být rádi v jejich blízkosti. A já se s nimi přátelím, pořád jsme v kontaktu. S lidmi z mého prvního dokumentu také. Je to velmi komplikovaný vztah, ne jako normální přátelství, protože jde o vaše subjekty. Ale aby mi mohly důvěřovat, musely ode mě vidět to, co jsem po nich nakonec chtěl.
Pro některé lidi může být lákavé, pro některé děsivé, být tak dlouho mimo společnost. Vás to děsí, nebo má pro vás tato samota něco kouzelného?
Samota obecně je pro umělce svým způsobem nezbytná. Pokud jste nikdy v životě nezažili, jaké to je být outsiderem, pokud jste někdy byli pouze velmi oblíbení, nemyslím si, že se někdy můžete stát umělcem. Je to velmi potřebná perspektiva – musíte být zvenčí příběhu, dívat se na věci. Nemůžete být jen účastníkem. V tomto směru se samota zdá být přirozená. Pro mě je to nejlepší místo k tvorbě, k rozjímání, k úniku od hluku věcí. Ovšem se samotou můžete také zajít příliš daleko. Na konci cesty na Aljašku byly výzkumnice v terénu 37 dní, já 32. Když točíte film, nemyslíte na sebe. Jste ponořeni do lidí, které točíte. Nepřemýšlím, jestli mám hlad, žízeň, v kolik hodin bych šel spát. Vždycky je to o jejich rozvrhu, o jejich potřebách. Nechcete být na obtíž. A po čase začnete ztrácet smysl pro sebe sama. Když jsem se vrátil, bylo to divné. Člověk si připadá trochu ztracený. Představuji si, že je to podobné jako u lidí, kteří byli propuštěni z vězení nebo přišli z armády, kde měli velmi strukturovaný život a najednou si mohou dělat, co chtějí. Je to trochu šok, velmi zvláštní stav mysli.
Téma outsiderství souvisí i s dalším tématem, které váš film přináší – s tématem žen ve vědě. I dnes se mohou ženy cítit na okraji svých oborů. Jak může přispět váš film ke zlepšení situace?
To je jeden z důvodů, proč mi výzkumnice ve filmu dovolily zachytit je i ve velmi zranitelných situacích. Mluvím teď za ně a je to jen moje domněnka, ale myslím, že se chtěly filmu zúčastnit i proto, aby ostatní ženy věděly, že v tom nejsou samy. Že ostatní sdílejí stejné pocity a že je to v pořádku. Myslím, že film také odhaluje osamělost lidí, kteří se potýkají s velkým systémem, který jim nedává příležitost, vědomě je drží při zemi.
Dotkl jste se tématu financování vědy – myslíte si, že je pro ženy těžší získat finanční prostředky na výzkum než pro muže?
Ano, rozhodně. Sám jsem měl přístup do velmi prestižní laboratoře pro výzkum mořských savců, konkrétně pro výzkum velryb a delfínů. Vedoucí laboratoře byl muž. Na postgraduálním studiu byl jeden muž, jinak samé ženy. Některé byly na začátku, některé uprostřed, některé téměř na konci studia. Těch, které byly na začátku doktorského studia, jsem se zeptal, co chtějí dělat, až studium dokončí. Odpověděly, že chtějí být jako vedoucí laboratoře. Jezdit na lodi studovat velryby a dělat všechny ty terénní výzkumy. Když jsem se zeptal těch, které byly na konci studia, řekly mi většinou: „Nevím, jestli v oboru zůstanu.“ Důvod byl jednoduchý – složitost kombinování této práce a možnosti mít rodinu. Na tomto oboru v postgraduálních programech převažují ženy. Ale mezi fázemi studentské a profesní kariéry je obrovský odpad. Požadavky na mateřství nejsou tolerovány oborem, nejsou tolerovány granty. Není to nemožné, ale vyžaduje to peníze na určité věci, aby to bylo bezpečné. Nemůžete jezdit na terénní výzkum s hlídáním pro dítě. To by se vám vysmáli a dali peníze člověku, který takovou potřebu nemá. Proč naše instituce tak odrazují ženy, které by snad chtěly mít rodinu? Děje se to nejen ve vědě, ale i v akademické sféře, všude. Nikdy v historii neexistovala civilizace, která by více odrazovala od toho mít rodinu. V Evropě a v Americe je reprodukce nejnižší v novodobé historii. Nemyslím si, že je to nutně kvůli kulturnímu posunu, že lidé nechtějí mít rodinu. To je jen malá část. Lidé prostě nevydělávají dost peněz. Žijeme ve velmi individualistické civilizaci, která se řídí kapitálem a ziskem. Čas na rodičovství je v rozporu s těmito zájmy. A věda vůči tomu není imunní.
Jak jste vybíral protagonistky filmu, tyto dvě konkrétní vědkyně?
Nikdy jsme nehledali primárně ženy. Hledali jsme lidi, kteří dělají skvělou vědeckou práci. Ale také takové, jejichž práce má hlubší filozofický význam. To bylo důležité. A také to museli být lidé pracující v terénu, kteří tráví hodně času na moři, to byla druhá věc. To je vzácnější, než byste čekali. Kdybych chtěl v tomto oboru pracovat, tak proto, že chcete být na lodi, uprostřed oceánu, s velrybami všude kolem, to je přece ten sen, ne? Jsem si jistý, že je to sen mnoha studentů a studentek. Ale realita je taková, že je nesmírně těžké získat na takový výzkum peníze, protože je riskantní. Může se stát, že velryby nenajdete. Může se vám rozbít loď, vybavení. Můžete se vrátit bez dostatečného množství údajů, které byste mohli zveřejnit. Publikuj, nebo zhyň, to je motto akademické obce. Většina vědecké obce z těchto důvodů terénní výzkum nedělá. Pracují s existujícími daty, nezůstávají venku, aby pozorovali chování. To zajímalo mě. Protože když jste venku, dýcháte stejný vzduch jako oni, díváte se na stejné věci, máčíte se stejnou vodou. Prožité zkušenosti dávají vědcům schopnost přijít na hypotézy. Díky nim byla Michelle schopna mít hypotézu o tom, že velrybí písně, které slyší, mohou sloužit ke komunikaci, k seznámení se. Zjistila to, protože byla venku a viděla chování. Všechny tyto věci dohromady byly mé požadavky na vědce či vědkyně ve filmu.
Na konci filmu je cítit existenciální tíha v marné snaze pochopit civilizaci velryb a jejich společné znalosti. Ale tyto dvě ženy se o to snaží, protože věří, že to může prospět mezilidské komunikaci. Kam podle vás tento výzkum směřuje a jaký by byl jeho nejdůležitější přínos?
Odpovím filozoficky – mělo by nás to přimět k přehodnocení toho, co to znamená být člověkem. My jsme ponořeni do světa vědy. Většina lidí na tom není stejně. A představa, že používáme slovo kultura ve spojení s něčím ne-lidským, není pro většinu lidí normální. Většina lidí nepoužívá toto slovo například u psů. Takže způsob, jak o sobě přemýšlíme, je dost podvratný. S jinými tvor přitom sdílíme víc, než si připouštíme. My jako lidstvo se ale nechováme tak, jako bychom tomu věřili. Chováme se, jako bychom byli pány Země. Ale pokud bychom uvěřili, že toho máme spoustu společného, najednou bychom se museli začít chovat úplně jinak. To byla jedna z hlavních myšlenek filmu. Dnes se natáčí mnoho důležitých filmů o klimatické změně, o ohrožených druzích. V nich se obvykle ukazuje prstem na něco, co děláme špatně. A jsou to důležitá díla, ale je jich hodně. Nás zajímají stejné cíle jako tyto filmy, ale chceme k nim přistupovat jinak. Spíše než říkat lidem, kdo je padouch, co je špatně, chceme vyprávět příběh o tom, čím vlastně jiné druhy jsou, jaký k nim máme vztah. Pokud se nám to podaří, mohlo by to změnit kulturu. Kultura je základem toho, co děláme. A pokud bychom tedy dokázali změnit kulturu, pak by se mohlo změnit i naše chování.
Sledujte náš web a sociální sítě s programovými tipy, abyste nepromeškali nic z klimaxu, kterým není nic menšího než AFO 60!
Umělecké centrum
Univerzity Palackého
Academia Film Olomouc
Univerzitní 225/3
779 00 Olomouc
afo@afo.cz
Copyright © AFO 2000-2024 | web rostanetek.cz | admin