Jaime Jacobsen: „Tvorba dokumentárních filmů je způsob, jak využít tvůrčí umělecký proces ke sdělení příběhů ze světa přírody.”

Zaměřuješ se na komunikaci vědy pro veřejnost. Kdy ses o ni poprvé začala zajímat a rozhodla se věnovat svůj život popularizaci vědy? 

Na tuto otázku je hned několik odpovědí. První bude nejspíš dětství. Hodně mě v tomto směru ovlivnila moje matka. Byla bioložka a environmentální pedagožka, takže trávila hodně času tím, že se mnou a mojí sestrou byla v přírodě a stavěly jsme budky pro salašníky. To je zářivě modrý druh ptáka, který přilétal k nám na zahradu hnízdit. Mohly jsme ho sledovat vychovávat mladé a pozorovat, jak se mláďata učí létat. Od malička mi matka vštěpovala lásku k vědě a přírodě. Nejvíc asi na vysoké škole. Moji rodiče se rozvedli a moje matka se znovu provdala za mého nevlastního otce Dana, který pracoval jako filmový tvůrce. Jednou mě během zimních prázdnin mezi semestry vzal do starého přístavu na Aljašce. Dal mi do ruky kameru a nechal mě dělat rozhovory s kmenovými náčelníky, dokumentovat kulturní obřady a natáčet život v divoké přírodě. Neskutečně se mi to líbilo. Mám totiž titul z umění. Snažila jsem se najít způsob jak světy umění a vědy propojit. Tvorba dokumentárních filmů byl ten způsob, jak využít tvůrčí umělecký proces ke sdělení příběhů ze světa přírody.  

Momentálně pracuješ na univerzitě v Denveru, ale v jednom článku jsem se dočetl, že jsi dřív učila dokumentární filmovou tvorbu v Libanonu. Jak ses tam dostala, proč sis vybrala tuto zemi a jaký byl tvůj přístup ke studentům?  

Jsem hodně zvídavý člověk. Jeden z důvodů, proč mi sedí filmová tvorba, je ten, že u každého tématu, na kterém pracuješ, se naučíš o úplně novém světě. Nová témata, nová místa, noví lidé, to vše mě přitáhlo do Libanonu. Měla jsem v životě velké štěstí, že jsem mohla cestovat. Během studia jsem byla v různých regionech světa skrze filmové projekty a výměnné pobyty, ale nikdy jsem nebyla na Středním východě. Hledala jsem místo učitelky a hlásila se do mnoha různých institucí, ale ta v Beirutu mě zaujala. Nic jsem o tom místu nevěděla a řekla jsem si, že to pro mě může být opravdu výzva kvůli novému prostředí. Tak jsem tam začala pracovat v roce 2013, kdy tam vrcholila syrská uprchlická krize. Tato část světa byla hodně v médiích a říkala jsem si, jak lépe porozumět tomu, co se v tomto regionu děje, než když tam opravdu budu? Taky to byla skvělá příležitost se dozvědět o arabské kinematografii, studovat arabštinu. Prostě nové dobrodružství. Jen ten zájem přiučit se o nové kultuře mě hodně hnal k učení v Libanonu. Abych uvedla příklad – jako studentka filmu jsem se chvíli učila o izraelské kinematografii. Jako děti se učíme o holokaustu v hodinách dějepisu. Kvůli geopolitickým vztahům mezi Libanonem a Izraelem nebo Palestinou není v těchto místech moc přístup ke kinematografii. Byla to pro mě příležitost ukázat studentům nové formy dokumentární tvorby a taky příležitost pro mě jako pedagožku učit se od nich, co je pro ně zajímavé, co chtějí vyprávět a proč.  

Je v tomto regionu o film velký zájem? Kolik jsi měla studentů?  

O filmovou tvorbu je v Beirutu velký zájem. V Libanonu mají hodně filmových festivalů. Je to místo, kam tradičně filmoví tvůrci chodí. V porovnání s jinými arabskými zeměmi je tam společnost více otevřená v tom, jak se lidé oblékají, jak spolu mohou komunikovat napříč kulturami. Libanon si prošel hodně konflikty během jejich nedávné občanské války a samozřejmě během momentálních regionálních konfliktů v té oblasti. Film je způsob, kterým se mnoho vypravěčů vypořádávalo se složitou historií obklopenou násilím a traumaty. Proto mi přišla jejich filmová tvorba tak živá a fascinující.

A když to srovnáš se svým současným zaměstnáním na univerzitě v Denveru? Jak odlišná je tvoje pozice na tamní univerzitě?   

V některých ohledech se to radikálně liší. Kulturní kontext je samozřejmě velmi odlišný a témata, kterým se studenti věnují, jsou hodně jiná. Učila jsem i na Notre Dame University v Louaize kousek od Beirutu během syrské uprchlické krize. Hodně příběhů bylo o násilí, válečných konfliktech a traumatech, protože to bylo něco, co lidé tehdy prožívali. Příběhy studentů byly zaměřeny na lidskou společnost, kulturu a humanitární problémy. Na denverskou univerzitu jsem nastoupila v roce 2019, těsně předtím, než vypukla globální pandemie Covidu. Rok 2020 byl taky ten nejhorší kvůli požárům v Coloradu. Tato dvojitá krize s koronavirem a změnou klimatu nejvíc ovlivnila moji práci profesorky a filmové tvůrkyně v Coloradu. Hodně studentů a lidí, se kterými jsem tam pracovala, vyprávělo příběhy založené na těchto dvou skutečnostech. Jde o to, jak využíváme kinematografii, abychom se vypořádali s tím, co prožíváme a čemu se snažíme porozumět. Moji současní studenti se hodně zajímají o vědu a vědeckou komunikaci. Západní společnost má v určitém ohledu luxus přemýšlet o vědeckých tématech takovým způsobem, kterým moji studenti v Beirutu nemohli, protože byli obklopeni bezprostředními obavami o živobytí. Mám pocit, že především úhel pohledu byl mezi těmito dvěma místy odlišný. 

Když se bavíme o komunikaci vědy, co si myslíš, že je jejím smyslem? Co by měla přinést publiku?  

Komunikace vědy může lidem vědu zpřístupnit a udělat ji zajímavější. Může je inspirovat k přiučení se něco o určitém tématu, ke kterému by se jinak nedostali. Popularizace vědy je neuvěřitelně hodnotná v tom, že může inspirovat širokou veřejnost a dotknout se jí takovým způsobem, jakým to nedokážou formálnější způsoby vědecké komunikace, do kterých se vědci pouštějí. Ať už jsou to prezentace na akademických konferencích nebo v odborných časopisech. Některé informace se tak možná nedostanou k širšímu publiku. Naše role vědeckých filmových tvůrců a vypravěčů má za úkol postavit most mezi vědci a veřejností. Jako vypravěči vědy musíme přemýšlet, jak sdělovat tato témata veřejnosti způsobem, který bude informativní a přesvědčivý, ale zároveň nebude vědu zlehčovat nebo zkrášlovat. Film je velice emoční médium a je potřeba, aby publiku záleželo na příbězích, které vyprávíme. Jak tedy můžeme využít emoce, aby se lidé začali zajímat o určité téma? Za každým filmem, který se rozhodneme vytvořit, je něco, co musíme oživit a převyprávět.  

Spojení emocí a tvrdých vědeckých faktů je klíčem k popularizaci. Když tyto dvě věci spojíme, dokážeme upoutat pozornost publika. Má tedy film potenciál ke vzdělávání publika? Může být výukovým nástrojem nejen na univerzitách, ale třeba i na středních a základních školách pro představení takových témat, které ještě neznají?  

Ano. Platí to zejména pro dokumenty. Mají moc informovat a inspirovat publikum. Ale myslím si, že prostředí školní třídy je samo o sobě jedinečná sféra. Co by se dalo zprostředkovat publiku v kině nemusí fungovat v učebně na vysoké nebo střední škole. Občas musíme myslet na to, jaký má materiál formát. V případě mého nejnovějšího dokumentu Poslední artefakt jsem měla jsem možnost pracovat se společností PBS LearningMedia. Jejich tým vytvořil sérii krátkých klipů z mého filmu specificky pro účely zařazení do školní výuky a zpřístupnění pro pedagogy napříč světem. Je báječné, že je toto téma dostupné pro vzdělávací účely. Některé z kratších klipů mohou učitelé zkombinovat s materiály, které už do výuky mají, aby to pro ně dávalo smysl. Film je takový sjednocený smyslový prostor. Je nejsilnější z hlediska ovlivnění publika emocionálním způsobem, může studenty připoutat k tématu, inspirovat je k tomu dozvědět se víc. Mohou skrze něj vidět, jak se některé věci z učebnic fyziky aplikují v reálném světě. Jak ožívají, například právě v Posledním artefaktu. Nebo mohou sledovat vědce a ztotožnit se s nimi. To by je mohlo inspirovat k tomu, aby se věnovali vědecké kariéře. V tomto ohledu si může být film velmi silný.  

Poslední artefakt minulý rok Academia Film Olomouc vyhrál. Film se vědecky zamýšlí nad různými konstrukty, kterými se coby lidstvo obklopujeme. Ale například tvůj předchozí projekt Finding Traction byl portrétem atletky, úplně jiné téma. Jak si témata vybíráš?  

Jsem ráda, že se na to ptáš, protože to navenek skutečně vypadá jako nesourodá témata. Na jedné straně tu máme Finding Traction, film o maratonské běžkyni. Na druhé Poslední artefakt, který sleduje neopěvovanou skupinu vědců z celého světa, jak pracují na redefinování kilogramu. Co mají tyto projekty společného? Je to dobrá otázka, odpovědí na ni bude nejspíš zvědavost. Jako filmařka se zajímám o nová témata a nová místa. Taky se zajímám o roli dokumentů při polidšťování lidí. Finding Traction představuje běžkyni Nikki Kimball, elitní vytrvalostní atletku, která běhá stovky kilometrů na jeden zátah. Většina z nás si o něčem takovém může nechat jen zdát. Mě jako režisérku zajímalo, co ji pohání k vydávání tak neuvěřitelných výkonů a jak můžeme polidštit tento typ extrémního atleta. Jakým způsobem se s ní může obyčejný člověk ztotožnit a pochopit ji. S Posledním artefaktem jsem byla na podobné cestě, jen s vědci. Jedna z věcí, které se spolurežisérem Edem Watkinsem říkáme ve vyprávění filmu je, že vědci jsou normální lidé. Mají naděje, sny a koníčky stejně jako ty nebo já. Snaha polidštit vědce byla klíčová v pomoci široké veřejnosti je pochopit. Já jsem se také snažila pochopit, proč je věda o měření věcí důležitá. Jak podporuje fungování společnosti? Zvědavost byla opravdu něco, co mě pohánělo k vytváření těchto příběhů.  

Zmínila jsi Eda Watkinse, tvého spolurežiséra. Jak vaše spolupráce na filmu fungovala?  

Po našem společném studiu na filmové škole se Ed, jelikož je Brit, vrátil do Bristolu. Já zůstala několik let žít v Montaně. Teď jsem v Coloradu, předtím jsem byla z různých důvodů všude možně. Během natáčení filmu jsem byla v Rocky Mountains v USA. Při vymýšlení projektu, na kterém pracovaly dva různé filmařské týmy, jsem dohlížela na velkou část filmové produkce ve Spojených státech, Kanadě a Japonsku. Ed Watkins zase dohlížel na produkci v Evropě, Spojeném království, Francii a Německu. Díky tomu jsme byli schopni sledovat šest různých národů, být na na obou stranách Atlantiku zároveň a lépe tak pozorovat vývoj vědy. Bylo to velmi praktické rozhodnutí, ale taky jsme měli pocit, že se naše talenty jakožto tvůrců filmu vzájemně doplňují. Ed dříve psával o vědě. Je geniální a vtipný, udělal hodně výzkumu a psaní, které tento projekt oživují. Já se zase specializuji na práci s lidmi a polidšťování postav a spolupracovníků na plátně. Také mám zkušenosti s televizním vysíláním ve Spojených státech, s mezinárodní distribucí celovečerních filmů přes kabelové vysílání, na filmových festivalech nebo ve školách. Dohromady jsme byli opravdu spolehlivá síla a byli jsme schopni utáhnout celý proces vývoje a výroby Posledního artefaktu.

Když se vrátíme k samotnému tématu filmu – je trochu absurdní, že kilogram, základní váhová jednotka, se postupem času lehce mění. Na druhou stranu kolem těchto jednotek stavíme náš každodenní život… Co si o tom myslíš?  

Prošla jsem si tím sama ve snaze pochopit, co vlastně umožňuje společnosti fungovat, zvlášť u Posledního artefaktu a tématu kilogramu. Byla jsem hodně překvapená. Moc jsem nevěděla o tom, jak se věci měří, než jsem začala pracovat na tomto projektu. Zjistila jsem, že to, co jsme tradičně používali, je již minulostí. Až do natáčení filmu jsme používali kus kovu, který je uložen pod několika skleněnými poklopy v podzemním trezoru za Paříží. Náš měřicí systém byl po více než sto let založen na tomto fyzickém předmětu, který je tím standardem, podle kterého porovnáváme a měříme všechny věci. Když se nad tím zamyslíte, je to trochu bizarní. Zní to jako něco z filmu. Při rozhovorech s vědci jsem zjistila, jaké v tom mohou být překážky. Ty jsi zmínil absurditu. Používání fyzického předmětu, který se může rozkládat a měnit postupem času jako standardní jednotku, je opravdu absurdní. Přijít s konceptem, který je mimo naši fyzickou realitu – tím se zabývali vědci v našem filmu. Ten je tak trochu komentářem k lidstvu samotnému. Naše smysly potřebují vnímat a cítit věci, abychom jim mohli porozumět. Fakt, že pochopení je stále závislé na věcech, na které si můžeme sáhnout, je ve velmi pozoruhodný.  

Kde si myslíš, že se bere ta potřeba lidstva všechno měřit? Lidé mají potřebu všemu, co je okolo nás, dávat nějaký smysl, změřit všechno, na co přijdeme. Proč si myslíš, že to tak je?  

Myslím, že je to součást naší snahy pochopit, jak funguje svět a ke všemu pak připojit nějaké číslo, jednotkou. Pomáhá nám to cítit, že víme něco víc o silách, se kterými se setkáváme, o místech, se kterými interagujeme. Je to způsob, jak se pokusit poprat se s naší existencí tady na planetě Zemi a s věcmi, se kterými se setkáváme. Například pro meteorology a vědce zabývající se měřením se to ale stává trochu posedlostí a měření věcí znovu a znovu a znovu a znovu se stává způsobem, jak se poprat se světem.  

Dočetl jsem se, že právě připravuješ interaktivní online dokument o migraci ve Venezuele. Můžeš tento projekt blíže popsat? Proč ses rozhodla pracovat na interaktivním formátu?  

Je to takový projekt z vášně. Trochu opak Posledního artefaktu v tom, že nebyl nijak financovaný a vznikl jen díky lidem, které jsem potkala. Když jsem se vrátila z Libanonu, poznala jsem se s pár rodinami z Venezuely, které vyhnala tamní krize a přestěhovaly se na západ Rocky Mountains. Naše děti se vzájemně skamarádily a poslouchala jsem hodně příběhů o jejich zážitcích při imigraci do Spojených států a opouštění domova. Přišlo mi, že je důležité se o jejich příběhy podělit. O krizi ve Venezuele moc neslyšíme, protože venezuelská vláda nevpouští na své území zahraniční novináře. Na začátku projektu jsme se setkali s několika rodinami, aby s námi sdílely své příběhy. Různé rodiny měly své vlastní příběhy a nedávalo smysl je pojit do jednotného, tradičního filmového formátu, který má začátek, prostředek a konec. V interaktivním formátu mohou diváci navštívit webové stránky, proklikat se různými video odkazy, slyšet různé příběhy, různé perspektivy. To vše propojené animací, fotografiemi a textem. To umožnilo každé rodině lépe korigovat jejich vlastní příběh. Aby nebyl jen zamíchaný mezi ostatními. Zjistila jsem, že to je nový vzrušující formát k objevování, který není předem nalinkovaný, je méně strukturovaný a je v něm větší svoboda. Ale má v sobě mnoho výzev. Jde o něco kompletně nového a nejsem si jistá, jak přesně bude fungovat následná distribuce. Mám zatím ještě spoustu otázek, ale je to něco, co mohu zkoumat a objevovat a je to velmi vzrušující.