Janet Tobias: „Nejlepší komunikátoři a popularizátoři vědy dokážou spojovat data a emoce.“

Tématem letošního ročníku AFO je Naděje. Zajímalo by mě, co pro vás tohle slovo v kontextu dnešního světa znamená a proč je podle vás důležité tohle téma zdůraznit právě teď?

Myslím si, že naděje jedním ze středobodů lidského života. Jde o inspirativní sílu a také o klíčovou emoci pro naše mentální zdraví. V době pandemie pro nás byla důležitá naděje, že uspějeme ve vývinu vakcíny. Že se to podařilo tak rychle je až neuvěřitelný úspěch. A dovolím si tvrdit, že naděje je také hnacím motorem mnoha vědců – žene je naděje na vyřešení složitých vědeckých otázek. Věří, mají naději a jak jsme viděli na příkladu vakcíny, často i uspějí.

Ve vaší kariéře režisérky a producentky se primárně věnujete tématu zdraví a medicíny. Kdy a kde jste objevila tuto vášeň?

Je to vlastně docela nedávno objevená vášeň. Začala jsem se tomu věnovat mnohem později, než si mnozí lidé uvědomují. Jde v podstatě o věc poslední dekády. Předtím jsem byla především novinářka a věnovala se zahraničnímu zpravodajství. Potom jsem tak nějak spadla do kariéry v medicíně. Zkombinovala jsem svou filmařskou a novinářskou dráhu se zájmem o medicínu a lidské zdraví. První roky, kdy jsem se medicíně věnovala, jsem dělala filmy i o jiných tématech. Když jsem se ale bavila s vědci zabývajícími se medicínou, cítila jsem, že je potřeba lépe uchopit komunikaci oboru navenek skrze vyprávění funkčně zkombinované s fakty. A jelikož jsem byla filmařkou a novinářkou, která v oboru pracuje, tak se jevilo logicky, že se do toho pustím. Takto vznikl náš první film Unseen Enemy.

Máte produkční společnost Ikana Health Action Lab, která je právě na téma medicíny a zdraví zaměřená. Jak funguje a jak například spolupracujete s vědci na konkrétních projektech?

Máme vlastně dvě společnosti jednu neziskovou a druhou právě Ikana Health Action Lab zaměřenou na impact. Ta nezisková se jmenuje Global Health Reporting Center a věnuje se především žurnalistice, psaní o největších problémech ve zdravotnictví naší doby. Byla založena těsně před začátkem pandemie, protože jsme měli pocit, že novinářské organizace jako PBS nebo CNN jsou opravdu hladové po interních specialistech, kteří by jim pomáhali s materiálem ohledně zdravotnictví. Takže naše skupina pracovala na zpravodajství na dané téma. Dělali jsme jak kratší, tak delší formáty, primárně analýzy a investigace. A Ikana je vlastně uskupením lidí, kteří věří v sílu vyprávění, které může iniciovat změnu a zlepšení problematiky, které je věnováno. Spolupracujeme s velkým množstvím lidí, s vládními organizacemi, s nadacemi, se soukromými společnostmi nad otázkami zdraví a životního prostředí.

Co je podle vás největší síla popularizace vědy právě skrze vyprávění, které zmiňujete?

Myslím si, že ve vědecké komunitě si stále mnoho lidí neuvědomuje, jak důležitá je komunikace vědeckých informací ve srozumitelné a zajímavé formě. A zpracovávání těchto informací do příběhů je klíčem pro další vývoj vědy. Opravdu žijeme v době, kdy popularizace a předávání informací o vědě je klíčové pro celou naši společnost. Informace o důležitosti očkování, o uhlíkové stopě, o spoustě dalších věcí – pokud se chcete orientovat ve světě, ve kterém žijete, je třeba tyto informace zpracovat. Možná 2000 let zpátky, kdy věda nebyla zrovna v pokročilém stádiu, tak to bylo jedno. Ale teď se bez toho neobejdeme. A vědci musí být součástí této konverzace. Novináři, dokumentaristé a další komunikátoři vědy s nimi musí spolupracovat, aby jim v komunikaci jejich práce veřejnosti a jejím zlepšení pomohli. Jeden z mých kolegů mi kdysi řekl, že nejtěžší část jeho práce je přesvědčit vědce, že pouhá data nestačí. Protože nejlepší komunikátoři vědy spojují mozek a srdce. Data a emoce. Protože takto lidé nejlépe zpracovávají nové informace a myšlenky. Ti nejlepší dokážou předat klíčové informace co nejširšímu spektru publika.

Myslíte si, že existuje i špatná popularizace vědy?

Řekla bych, že ne, pokud jde stále o popularizaci. Špatná informace totiž většinou vychází primárně z absence komunikace těch správných. Pokud tuhle práci nebudeme dělat správně v širokém měřítku, řekněme už od základních škol a v rámci celého vzdělávacího systému a skrze masová média, budou se nesprávné informace a fake news šířit víc. Špatnou informací myslím informaci nepřesnou nebo nekompletní. A lidé nemají jak zjistit, že jde o špatnou informaci a nemají důvod jí nevěřit.

Myslíte si tedy, že dokumentární filmy jsou dobrým vzdělávacím nástrojem, který by se měl používat ve školách?

Ano. Žijeme ve světě, ve kterém mají lidé málo času a jejich práh pozornosti je velmi nízko, je těžké docílit toho, aby pozornost udrželi. Já osobně zbožňuji celovečerní dokumenty, moc ráda chodím do divadla. Ale kvůli té pozornosti musíme mnohem víc pracovat také s krátkými filmy, seriály, novými médii jako je například virtuální realita. Musíme definovat publikum a zvolit vhodné kanály pro konkrétní cílové skupiny, aby k nim vědecké informace doputovaly. A zastihnout je s nimi tam, kde reálně jsou, ne tam, kde si myslíme, že by měly být.

Dokument Jak se dělá vakcína, který jste produkovala, je v Mezinárodní soutěži AFO. A slyšel jsem, že to bylo právě na AFO v roce 2019, kde jste se potkala s Archie Baronem a Cat Gale, se kterými jste na filmu spolupracovala! Můžete přiblížit tohle setkání a jak jste nakonec skončili u společného projektu?

Byla jsem tenkrát v porotě a cenu jsme dali filmu, který Cat režírovala a Archie produkoval. A když jsme se potkali, hned jsem si je oba hrozně oblíbila a především jsem měla obrovský respekt k jejich práci. Já a moje skupina jsme pak začátkem roku 2020 přišli s nápadem natočit film o mezinárodním honu za vakcínou, což bylo v únoru, kdy ve Wuhanu už byl lockdown a země jako Itálie už byly silně zasaženy pandemií. Říkala jsem si, že opravdu chci to téma zpracovat, ale bude to vyžadovat spolupracovníky ze zahraničí, protože jsme se v tu chvíli řítili do světa, kde cestování bude mnohem náročnější. Takže jsem oslovila Archieho, který se pak obrátil na Cat a takto jsme ustanovili tohle skvělé partnerství okolo filmu.

Na AFO jste zároveň měla spolu s Archiem case-study k filmu. Můžete jen ve stručnosti shrnout, na co byla tato case-study zaměřená, co jste primárně probírali?

Především si myslím, že naše společná práce byla velmi zajímavá. Především, během pandemie jsme všichni museli vymyslet nové cesty, jak spolupracovat, protože jsme se nemohli potkávat, maximálně na Zoomu. Naše protagonisty jsme opravdu znali víc virtuálně než reálně. Hodně jsme probírali spolupráci s BBC Horizonts a CNN Originals. Jsou to velmi rozdílní broadcasteři z hlediska toho, co chtějí pro své diváky. Takže jsme nakonec dělali dvě odlišné verze filmu. A pak ještě třetí pro Arte, které bylo mezinárodním distributorem. Měla jsem už hodně spoluprací na projektech, do kterých byli zapojení jak Američané, tak Evropané. Ale poprvé se mi stalo, že jsme se u hrubého střihu dostali do momentu, kdy opravdu takových 20 % stopáže u různých verzí bylo skutečně zásadně odlišných. Ale všechny strany byly nakonec s výsledkem maximálně spokojené. A právě vzhledem k tomu, že se mi něco takového stalo poprvé, tak jsme se v case-study hodně soustředili na tuto otázku a jak celý proces probíhal ve větším detailu.

Na AFO jste zároveň mentorkou v industry programu Camp 4Science. Jak vidíte svou roli coby mentorka pro projekty ve vývoji a jaká je v tom pro vás největší výzva a radost?

Opravdu jsem si to užívala! Bohužel jsem kvůli Covidu nakonec nemohla být v Olomouci osobně a je mrzuté mentorování dělat na dálku, takže jsem se zpočátku bála, že to nebude tolik zajímavé, jako kdybych byla v Olomouci fyzicky. Ale opravdu jsem si zamilovala velkou část projektů! Je inspirativní vidět tematické rozpětí populárně-vědeckého vyprávění. Inspirativní pro mě coby režisérku. Hodně jsme se bavili samozřejmě o kreativní stránce a doufám, že jsem byla schopná jim nějak přispět. Ale myslím si, že ta nejtěžší věc k diskuzi, klíčová pro všechny projekty, je financování projektů. Proto si myslím, že je nejdůležitější přivézt co nejvíc mentorů, kteří dokážou pomoct s tímto aspektem. Především seznámit tvůrce s mezinárodními možnostmi finanční podpory ve všech fázích práce na filmu. Mnoho filmařů samozřejmě nemá problém se zorientovat s národními možnostmi, ale ty další jim unikají. A chápu, že mnoho lidí se v tomto prostředí nerado pohybuje, ale být úspěšným filmařem souvisí i s porozuměním tomu, jak svůj skvělý projekt zafinancovat. Takže to buď musíte dělat, nebo se seznámit s někým, kdo to dělá a je ochoten to dělat pro vás. Co se týče Spojených států, musíme začít dělat lepší práci a dát lepší strukturu podpoře vědeckých a medicínských filmů. Až příliš mnoho lidí má problémy na projekty s těmito tématy sehnat peníze. Pokud se vědci mají stát lepšími komunikátory, vláda musí v těchto oblastech zvýšit podporu. Struktura, kterou máme teď, je až příliš náročná a těžkosti spojené s procesem získání podpory mnoho lidí odrazují. V Evropě je to o něco lepší právě díky státním podporám, ale myslím si, že se v tomto ohledu obecně musíme zlepšit.

Pracujete vy sama už na nějakém novém projektu? A pokud ano, mohla byste jej představit?

Global Health Reporting Centre vždy vydává nové příběhy, tak jen uvedu dva příklady – jeden byl o hluboké mozkové stimulaci, druhý o syrsko-americkém doktorovi, který zažil mnoho záchranných operací v Sýrii a nyní se rozhodl jet na Ukrajinu, kde teď na misi působí jako chirurg. A momentálně chystáme další příběh o dětských traumatech, taktéž hodně zaměřený na zkušenosti dětí z Ukrajiny a Sýrie. Příběh je zaměřený především na to, jak důležité je s traumaty pracovat co nejdříve, aby se co nejvíce zamezilo nebezpečí, že se jim budou v průběhu dalšího života vracet. To je vše, co se týče této neziskové společnosti. Co se týče Ikana Health Action Lab, tak tam vyvíjíme projekt o čínské držitelce Nobelovy ceny, která vyvinula lék na malárii, který se dnes využívá a na čínskou snahu malárii úplně vymýtit. A poslední projekt, který zmíním, je zaměřený na boj s uhlíkovou stopou a globálním oteplováním.