Warning: Declaration of YOOtheme\Theme\Wordpress\MenuWalker::walk($elements, $max_depth) should be compatible with Walker::walk($elements, $max_depth, ...$args) in /data/web/virtuals/204658/virtual/www/wp-content/themes/afo/vendor/yootheme/theme/platforms/wordpress/src/Wordpress/MenuWalker.php on line 8

„Nemám rád slovo viking. Zplošťuje naši kulturu do slovesa,“ tvrdí hudebník Einar Selvik

Hlavním leitmotivem AFO54 byl mýtus. V rámci stejně nazvané hlavní sekce se na AFO vrátil známý norský hudebník Einar Selvik. Zakladatel folkového projektu Wardruna a autor hudby k seriálu Vikingové se s námi krom své práce bavil také o našem festivalu nebo o významu mýtů v dnešním světě. „Z mýtů je třeba brát si to, co je relevantní pro naši společnost,“ říká Selvik.

 
Pamatuji se, že já sám jsem se s mýtickými příběhy seznámil v dětství prostřednictvím své mámy, která mi četla řecké mýty před spaním. Jak jste se vy seznámil se severskými mýty? Také v dětství nebo jste jim začal podléhat až později?

Když jsem vyrůstal, naše rodina si hodně zakládala na literatuře, historii a podobných věcech. Takže když jsme byli na dovolené a chodili na procházky, rodiče a známí mi vyprávěli klasické mýtické příběhy. „Tohle se tehdy stalo tady“ a tak podobně. Všechny příběhy jsem si užíval, ale nijak zvlášť je nereflektoval. Později jako teenager jsem začal objevovat svůj vlastní zájem o ně. Uvědomil jsem si, že obrazy a vnímání času, historie a naší země utvářely v mém dětství právě mýty. Takže ano, mýty byly důležitou součástí také mého dětství.

Severské mýty jsou úzce spjaty s historií severských národů. Myslíte si, že vyprávění mýtů dětem může být do jisté míry přípravou na školní dějepis? Případně atraktivní způsob, jak dětem předávat určitý druh znalostí?

Myslím si, že staré mytické ságy mohou mít takový potenciál. Jsou to vlastně propracovanější pohádky o dávných králích a dalších věcech. Jde o skvělý způsob, jak se naučit něco o historii. Myslím si, že dnes trochu postrádáme smysl pro čest, který je v nich obsažen. Všechna ta agresivní válečná mentalita, my versus oni, můj bůh je silnější než tvůj bůh… Když se podíváte na staré způsoby, jde v nich především o čest. To bychom měli předávat dětem. Například učit se respektovat své nepřátele. Nehledě na to, jak moc s nimi nesouhlasíte. Spousta lidí romantizuje minulost a touží být zase vikingy, ale tyto aspekty opomíjí. Jde o jiné pojetí morálky, než na jaké jsme dnes zvyklí. V něčem byla dobrá a v něčem zase špatná. Já rozhodně minulost romantizovat nechci. Nesouhlasím s představou, že dříve bylo všechno lepší a lidé chytřejší, než jsme my dnes. Byli chytřejší v některých ohledech a my jsme chytřejší v jiných. Důležité je poučit se z minulosti, nekopírovat ji. Nemůžeme dělat věci jen proto, že je dělali naši předkové. To přece nedává smysl. Jsou věci, které si je třeba zapamatovat a zachovat, jiné už zkrátka nejsou relevantní. Mýty relevantní jsou, protože spousta věcí v nich stále platí. Vycházejí z přírody, která nás obklopuje. Přírodu často romantizujeme stejně, jako romantizujeme minulost. Naši předkové to nedělali. Oni s přírodou bojovali. O tom mýty často jsou. O přírodě, která je divoká, nespoutaná a my se ji snažíme ovládnout. Kultivovat. Dnes máme jiné potřeby a z mýtů si musíme vzít to, co je relevantní pro naši společnost.

Když se podíváte například na dnešní norskou společnost, jak populární jsou severské mýty? Jsou s nimi děti stále seznamovány, nebo se tyto tradice spíše vytrácejí?

Abych řekl pravdu, donedávna to vypadalo, že mýty z naší společnosti prakticky zmizely. Především kvůli druhé světové válce a způsobu, jakým nacisté dezinterpretovali naše tradice, bohy. Kvůli tomu se staly mýty prakticky nedotknutelnými, na dlouhou dobu vymizely z kultury, divadel, hudby. Přežívaly primárně v subkulturách. Když jsem se k mýtům dostal ve škole, byly natolik zjednodušené, že je prakticky nešlo brát vážně. Bohové byli démonizováni. Je to pochopitelné, protože naše historie je velmi fragmentarizovaná, proto je těžké k ní nějak přistupovat. Mýty jsou navíc mnohem komplexnější způsob vidění světa, než jaký zastáváme my dnes. Celá ta představa cykličnosti, nelineárního pojetí času, absence černobílého vidění světa… Žádní bohové nebyli jen dobří nebo jen zlí. Právě tahle komplexnost mě na mýtech vždy fascinovala. Co se týče dneška, zhruba před 20-25 lety bylo možné zaznamenat vzrůst zájmu o severskou mytologii, paradoxně především mimo Skandinávii. V Norsku jde ale stále o hodně nedotknutelnou věc. Když jsem s mytologií začal pracovat já, musel jsem se hodně hájit v médiích. Chvíli trvalo, než lidé pochopili, že můj zájem je vážný, že nejde o žádnou politickou agendu. Ohromný zájem, který se našim mýtům dostává, beru ale pozitivně. Vyzývá lidi, aby se opět stali součástí historie. Zároveň jde o boj proti stereotypům, kterým jsme skoro sami uvěřili. Že naši předkové byli jen barbaři. Zdá se, že takové předsudky se pomalu rozpouští. Mám ostatně důvod, proč nerad používám slovo „viking“. Nemám ho rád. V původním významu totiž jde o sloveso. Viking není označení pro to, co lidé byli, ale pro to, co dělali. Může zahrnovat objevování, nájezdy a další věci. A nelíbí se mi, že definujeme naši kulturu na základě slovesa, které se vztahuje na úzkou skupinu lidí v relativně krátkém časovém úseku. Tento zvedající se zájem o naši kulturu může pomoct nuancovat části naší minulosti. My z toho můžeme jen těžit.

 

 

Nedávno jsem shodou okolností četl knihu Neila Gaimana Severská mytologie. Gaiman má zajímavý přístup k vyprávění mýtů. V předmluvě říká, že nepoužíval žádné archivní materiály, ale převypravoval mýty podle toho, jak si je pamatoval z vyprávění někoho jiného. Znáte tuto knihu? A co si myslíte o Gaimanově přístupu k mýtům?

Knihu znám, ale ještě jsem ji nečetl. Nicméně Gaimanův přístup je skvělý. Protože kdykoliv se nějak dostanete k některému z mýtů, musíte mít na paměti, že jste jej nikdy neměl číst. Měl jste jej slyšet. Z toho vyplývá, že existují stovky verzí mýtů. Jde o orální kulturu. V tomto smyslu dává kniha perfektní smysl. Navíc je třeba pamatovat na chybějící kontext těchto příběhů. Samotné předvádění písní a příběhů bylo významotvorné. Přišli bychom na desítky způsobů jejich přednesu. Tento přístup se mi líbí, protože jde zároveň o cestu, jak tyto mýty držet při životě. Nemůžete je brát jako mrtvou věc. Je bezpochyby snadné navléct na sebe historický kostým a jen neinvenčně přednést jasně nalinkovaný příběh, skladbu. Výzvou je vzít tradice a transformovat je do nového tvaru.

A když kupříkladu vy skládáte hudbu, kde berete inspiraci? Kde leží bod, kdy necháváte tradici za sebou a tvoříte něco nového?

Inspiraci hodně hledám například v runách a interpretaci bohaté škály jejich významů. V jistém smyslu lze říct, že runy jsou skladatelem a já pouze nástrojem. Když třeba tvořím na jaře, často chodím do přírody. Snažím se implementovat do své hudby zážitky, které mám například ze stání v potoce či sezení pod stromem. Zároveň je třeba se inspirovat vlastními stavy mysli. Osobně k hudbě nepřistupuji čistě jako performer, ale i jako muzikolog, možná i archeolog. Proto mou práci uznávají i akademici. Vždycky říkám, že strom bez kořenů spadne. Proto je třeba začínat u těch kořenů i v hudbě. Svou hudbu se snažím stavět na poctivém základu. Ptám se, jak víme to, co si myslíme, že víme. Zajímám se o staré hudební nástroje a využívám je. V seriálu Vikingové často rozhodování nebylo jen na mně. Vždy jsem se ale snažil vycházet z relevantních zdrojů v závislosti na tom, co jsem zrovna pro seriál skládal. Spousta drobných detailů, které jsem v hudbě pro Vikingy využíval, je v podstatě nepostřehnutelná. Ale myslím si, že podvědomě na člověka zapůsobí.

 

 
Jak moc jste například využíval staré hudební nástroje v seriálu Vikingové?

U Vikingů jsem spolupracoval s hlavním skladatelem Trevorem Morrisem, jehož přístup je odlišný. Záleželo na domluvě, ale většinou jsem měl volné ruce, hudbu jsem vystavěl a on do ní něco přidal. Někdy zase on vytvořil celou atmosféru a já byl ten, kdo přidával věci. V nových sezónách tvůrci často znovu využívají moje věci. Já dostávám práci, kdykoliv v seriálu někdo zpívá, když se tam odehrává nějaký rituál nebo když je potřeba bojový pokřik. Dělám všechno, od opileckých písní po pohřební. Při tom je třeba zjistit vše, co je možné. Zkusit si představit, jak by ty písně měly znít, aby to dávalo smysl. Některé věci jsou historické, ale umění vystupování má řadu pravidel, která jsou věčná. Ta doposud platí, stejně jako platila kdysi. Každý performer v jakékoliv době dělá a kultivuje to, co funguje na publikum. Když vám teď řeknu špatný vtip, který nefunguje, zítra jej nebudu opakovat. Neustále zdokonalujete to, co funguje. Když například vystupuji v longhousech, snažím se zachovávat atmosféru vystoupení tehdejší doby, takže kulisy jsou v podstatě stejné. Díky tomu jsem měl příležitost vyzkoušet mnohé ze zvyků tehdejších performerů. Některé fungovaly, jiné zase ne.

Během natáčení Vikingů jste byl přítomný na place? Konzultoval jste s tvůrci hudbu okamžitě při natáčení jednotlivých scén?

Na place jsem byl jen dvakrát. Pouze v případech, kdy jsem vystupoval před kamerou. Někdy jsem s produkcí konzultoval, často po mně konzultace chtěli herci. Seriál nechci kritizovat, je mi jasné, že když má hodně různých režisérů, někteří budou více prosazovat historickou přesnost než jiní. Hodně režisérů má svůj specifický styl, který nejsou ochotní přizpůsobit. Já z toho někdy byl trochu frustrovaný. Více by mi vyhovovalo vyvázat se ze standardu přemýšlení, který podceňuje diváky.

Takže nejčastěji jste při skládání hudby k seriálu dostal natočený materiál, podíval se na něj a poté jste k němu složil hudbu?

Ano, je to normální způsob práce pří vzniku Vikingů. Tvůrci se scházeli a domlouvali podobu konkrétních epizod s hudebním oddělením. S tím se pak konzultovalo, jakou hudbu chtějí mít v podkresu. Já jsem pak některé z výsledných instrukcí dostal. Někdy měli velmi jasnou představu o tom, jaká hudba má v dané scéně zněla. Často jsem ale dostal jen konkrétní slot s tím, abych něco vytvořil. Výzvou pro mě každopádně byla práce s deadliny. Pro lidi, kteří pracují s elektronikou, je to asi lehčí. Já ale pracuji s velmi specifickými hudebními nástroji, které často mají svou vlastní vůli. Na čas je to docela náročné. Ale nakonec jsem našel správný přístup. Myslím si, že romantická idea inspirace, která si vás najde, když sedíte u krásného dubu v přírodě, je hodně naivní. Někdy právě náročný deadline může být tou nejinspirativnější věcí. Popostrčí vás a donutí překonat vlastní hranice. Ideální je asi rovnováha – někdy mít čas a prostor, někdy deadline. Protože práce bez jakýchkoliv omezení je velmi náročná na disciplínu.

 

 

Na AFO už jste byl v roce 2015. Tento ročník je značně odlišný oproti dřívějším. Letos se soustředíme více na humanitní obory. Na historii, média, umění… Popularizaci vědy si lidé častěji spojí s fyzikou, chemií a podobně. Co si o tomto úkroku stranou myslíte vy?

Musím říct, že se mi to líbí hodně. Tematizace pravdy, pravdy proti historii, je důležitá. Pravda může být především někým zvolená. Ať už kvůli politickým nebo jiným důvodům, kvůli náboženství, pravda je často někým vybraná. Psána vítězi nebo politickou agendou. Kupříkladu to, jak byly vysvětlovány různé texty, lze vnímat jako velmi mocný politický nástroj po tisíce let. O tom často mluvím na svých přednáškách. A šlo o důležitou součást hudebního kusu, který jsme já a Ivar Bjørnson vytvořili pro dvousetleté výročí norské ústavy v roce 2014. Vzali jsme některé z oněch „pravd“ z historie, o kterých víme, že jsou chybné, ale přesto je stále učíme ve školách naše děti. Celý kus je věnován odhalování nepravých hrdinů a oslavě skutečných. Myslím si, že tohle oslovování nás samotných je důležité. Nezáleží na tom, jestli studujete politologii nebo teologii. Když uvidíte historické pohyby a opakující se vzorce, pak máte šanci porozumět současnému dění. Můžete věci zasadit do kontextu. Ale mnoho lidí tohle nedokáže vidět. Proto si myslím, že tematizace těchto otázek je velmi, velmi důležitá. Takže klobouk dolů před festivalem za to, že posouváte dál své vlastní hranice, jak formátové, tak tematické. V těchto otázkách musíme přispět všichni k obrácení směru současného uvažování.

Podle vašich odpovědí si myslím, že mnoho z našich letošních sekcí, například Zapomenuté dějiny nebo Původ umění, by vás mohlo hodně zajímat. Máte vytipované programové bloky, které opravdu chcete vidět?

Určitě mám, jen si teď z hlavy nevybavím, které jsem si vytipoval. Když jsem si procházel program, zahlédl jsem spoustu zajímavých věcí, které bych chtěl navštívit. Jak zábavně znějících, tak potenciálně myšlenkově obohacujících. Popularizace je dobrou cestou, jak tato témata dostat k širšímu okruhu diváků. Už delší dobu se snažím přimět Norskou akademii věd, aby zkusila něco podobného. Například studium run v Norsku. Runologové vzdali snahu komunikovat význam run do našeho nového věku a do aktuální literatury. Pokud chcete knihu o runách, něco seženete, ale jen vzdáleně to připomíná původní runy. A úplně se zapomíná na komunikační úroveň. Norská akademie věd má zodpovědnost za předávání tohoto vědění. Abychom jej zakódovali do jazyka, kterému budou lidi rozumět a nepřišli o něj. Předávání těchto věcí je velice důležitá záležitost. Studia norštiny u nás jdou opravdu od desíti k pěti. Přitom je důležité přimět lidi, aby předávali světu věci, které nám minulost zanechala. Vaše kořeny nejsou důležité jen proto, že jsou to vaše kořeny. Když víte, kdo jste, odkud pocházíte, nebojíte se potkávat tradice jiných lidí. To je věc, kterou dnes potřebujeme. Když potkávám lidi z jiných kultur, kteří mají velmi silnou identitu, mám pocit, že mně a mým zájmům rozumí mnohem lépe než lidé, kteří nemají povědomí o historii.

Autor textu: Tomáš Poštulka
Autor fotografií: Tomáš Helísek