ROZHOVOR: „Měsíc byl pro lidi v 60. letech díky pokroku každodenní realitou.“ říká režisérka Veronika Janatková:

Režisérka a producentka Veronika Janatková uvedla na Academia Film Olomouc novou verzi svého televizního projektu Lístek na Měsíc. O jeho natáčení, práci s archivním materiálem i mentalitě lidí na přelomu 60. a 70. let byl náš festivalový rozhovor.

Jak se stane, že česká režisérka natočí majoritně německý film o tom, že americká letecká společnost chtěla poslat lidi do vesmíru?

Od roku 2011 jsem bydlela v Berlíně. Tam jsem pracovala většinou jako producentka a dramaturgyně filmů ve firmě, která dělá primárně socio-politický dokument. Dokumentární svět byla, respektive pořád je, moje realita. Druhým impulzem byl můj děda, který si v šedesátém devátém roce obstaral lístek na Měsíc. Nikdy mi o tom neřekl, jen to jednou prohodil u večeře. Že má lístek na Měsíc a asi ho někomu dá. V tu chvíli se rozbušilo moje dokumentární srdce a říkala jsem si, že se musím dozvědět víc. Chvíli jsem mu nevěřila, ale pak jsme lístek našli. Dál to byla hodně mravenčí práce. Na lístku bylo napsané, že jde o Pan American Airlines. Vůbec jsem netušila, kolik lidí se na let na Měsíc zapsalo. Šlo o rešerši v rozsahu tří let. Pak se to postupně skládalo dohromady. Podařilo se mi zaháčkovat Arte, německo-francouzskou televizi, která se podílela na produkci.

Jako spolurežisér filmu je uváděný Till Steinmetz. Jak probíhala vaše spolupráce?

Till není režisér, ale spoluautor, film jsme spolu psali. Film jsem de facto začala vyvíjet v roce 2012. Till Steinmetz se postupně k projektu dostal, když jsme už měli Arte. Pomáhal mi jej psát, byl střihačem televizní verze, ale režii jsem dělala já. Verzi, která byla tady, jsme přestříhali znovu. Nechtěli jsme mít televizní „padesátku“, ale trochu si s materiálem pohrát jinak. To už jsem stříhala s českým střihačem, respektive španělským střihačem, který vystudoval FAMU, Jorge Sánchezem.

Na internetu jsem se dočetl, že film je z roku 2018, ale zároveň je tady uváděn jako premiéra. Jak to s daty vzniku je?

Jde o premiéru právě filmové verze. Televizní opravdu vznikla loni a na Arte šla v lednu. Výsledek, který se promítá tady, jsem opravdu upekla před týdnem. Koproducentem byla Česká televize, která film bude vysílat v červenci. A chtěla jsem mít před televizní premiérou i premiéru festivalovou. Na AFO jsem už podruhé, předtím jsem tady byla ne jako režisérka, ale jako producentka s filmem Concrete Stories. Jako producentka jsem dělala docela dost filmů, zároveň kratší filmy jako režisérka, ale tohle byla první velká režijní věc a bez spolupráce by to nešlo. Na Lístku na Měsíc se manifestovalo, že film je týmová práce, sama bych to nezvládla. Několik let jsem na tom pracovala sama, poté jsme vyvíjeli s Tillem Steinmetzem a poslední rok se nabalili další lidé. Ale role režiséra je v tom, že se s projektem ráno vzbudí a večer usíná. Nemůže od něj odejít. Film není autorské dílo, ale režisér s ním žije, má finální slovo a ultimátní zodpovědnost. Jsem strašně vděčná za všechny lidi, kteří mi pomáhali.

Sama říkáte, že jde o váš první větší projekt coby režisérky. Jaký z toho máte dojem? Baví vás více režírování, nebo inklinujete spíše k produkčním věcem?

Režie mě určitě baví a chci v ní pokračovat. Momentálně mám jeden nápad, který chci realizovat. Ale neumím si představit, že bych to dělala jako hlavní práci. Teď jsem se musela na dva a půl roku úplně uzavřít a ponořit se do toho. Je to krásná práce, protože je to pořád nějaký impulz a je to fantastické. Ale měla jsem pocit, že se teď potřebuju trochu otevřít a pracovat na projektech jiných lidí, abych se zase nějak provětrala a obohatila. Obdivuju lidi, kteří jsou schopní okamžitě nastoupit do jiného projektu. Mám nápad, těším se na něj a určitě ho budu dělat, ale neumím si představit, že hned teď na plný úvazek. Ale ráda v budoucnu natočím další film.

V čem tkví rozdíly mezi televizní a filmovou verzí?

Televizní verze musela stejný příběh odvyprávět za 52 minut. Takže je uspěchanější, rychlejší. Já k filmu dělám komentář a v televizní verzi je tam třikrát víc než ve filmové, všechno tam vysvětluju. Musí to být jednodušeji stravitelné pro diváka. Filmová verze si s materiálem jinak hraje. Doufám, že je doslova víc filmová. Že divák se může na film podívat a něco cítit, ne abych mu já všechno vysvětlila.

Námět o letecké společnosti, která tvrdí lidem, že je pošle letadlem na Měsíc, mi přijde až kafkovsky bizarní. Bylo složité najít k takové látce nějaký dokumentaristický přístup?

Hlavní motivací pro mě krom dědy byl stav společnosti, ve které nejsme schopni najít společný směr. Chtěla jsem se inspirovat v nostalgickém pohledu zpět do šedesátých let. Tehdy se v letech do vesmíru ztělesňovala vize budoucnosti, která byla pozitivní. Prodchnutá představou, kam bychom jako společnost mohli jít. To byla největší motivace. Já se zajímám o politiku hodně dystopicky a chybí mi nějaké optimistické nakopnutí. To byl můj motor. Hledala jsem lidi, kteří měli lístek na Měsíc, a ptala se jich, jak si to představovali. Jak se z toho může člověk inspirovat dnes. Bylo důležité k tomu přistoupit i ze současného pohledu. Poslední třetina filmu se proto obrací spíše na nás teď a tady. Pan Am nebyla jediná společnost. Bylo pět firem, o kterých jsem se dozvěděla, že lístek na Měsíc nabízely. Velké firmy, nejen americká kapitalistická společnost, ale Air Canada, Air France, British Airlines, těch společností byla fůra. A myslím si, že lidé tomu tehdy fakt věřili. Pokrok šel tak rychle, že si všichni uměli představit, jak na Měsíc poletí za chvilku. Byla to realita, která vás každodenně obklopovala. Rakety byly, kam se člověk podíval. Všechno ve společnosti odkazovalo k vesmíru. Samozřejmě to byl do určité míry side product soutěžení za studené války. Ale pro normálního člověka to byla realita, která byla na dosah. Všichni si říkali, že pojedou. To je hezký rozdíl mezi šedesátými lety a dneškem. Bylo to pro všechny. Když se díváme na současnou situaci, tak je to pro elitu. Soukromníci možnosti nabízejí zase jen další elitě. To mi přijde jako zásadní rozdíl, který nás může inspirovat.

Jak náročné bylo najít lidi, kteří lístek měli? Kolik participantů jste ve výsledku získali?

Bylo to velmi náročné. Poté, co Pan Am zbankrotoval, se většina materiálů vyhodila. Lidi, kteří se starali o PR kampaně, už nežijí. Existuje jen několik zaprášených krabic na univerzitě v Miami, které v sobě nesou veškerou historii Pan Am. Jediný způsob, jak se k nim dostat, je opravdu do Miami letět a sedět u krabic. Vytahovala jsem papír po papíru, nejde o kartotéku, je tam všechno dohromady. Ze sta tisíc dopisů se dochovalo odhadem tři tisíce jmen a adres. Pak jsme jednoho po druhém hledali. Byla jsem relativně rychle schopná najít lidi v Americe. Východoevropští lidé nebyli moc k dohledání, protože v tom hrála roli politika. V archivech Státní bezpečnosti jsou zmínky o lidech, kteří si lístek na Měsíc obstarali. Jakékoliv pojítko na Pan Am mohlo být vnímáno jako politický akt proti komunistické vládě. Pak bylo těžké najít lidi, kteří to brali trochu vážněji. Kteří se mohli zpětně vyjádřit k tomu, co Měsíc symbolizoval, proč se k němu upínali, byli schopní verbalizovat ty utopie, jestli s tím byly spojené nějaké vize. Ve filmu je asi třetina lidí, které jsme nakonec kontaktovali. Ráda bych našla třeba lidi v Africe, vím, že i lidi v Asii si lístek kupovali. To budou úplně jiné kontexty. Ale většina z nich už tady není…

Z toho, co říkáte, předpokládám, že rešeršní, fáze byla poměrně dlouhá. Dokážete říct, jak dlouho vývoj filmu včetně příprav, realizace a postprodukce trval?

Já jsem na filmu v podobě malých rešerší myslela opravdu už od roku 2012. V roce 2017 volala jedna paní k nám do kanceláře, kde jsem pracovala. Ptala se, jestli nemáme nějaké náměty na Měsíc. Že bude padesátileté výročí přistání. Já jsem říkala, že mám Lístek. Pak se to rychle rozjelo a muselo vzniknout ve strašně krátkém termínu. Znáte to, televizní deadline. Byl jeden možný slot, do kterého jsem se mohla s filmem vejít. Take it or leave it. Tak jsem si řekla ok, take it, ale byla to jízda. Všechny ostatní filmy, které jsem produkovala, jsem nechala. Půl roku zabraly jen intenzivní rešerše a objíždění lokací, seznamování se s lidmi. Pak jsem jela dělat rešerše na Miami. A za dva měsíce už jsem musela točit, jinak bych to nestihla. Natáčení samo o sobě zabralo asi šedesát dnů. Zároveň se už stříhalo, hledali se další lidé. Loni v červenci jsme natáčeli měsíc na Islandu, kde jsme hledali měsíční krajiny. A teď jsem musela znovu stříhat od nuly. Znovu jsem si sedla s Jorgem Sánchezem do střižny, znovu jsme procházeli celý materiál a za dva měsíce jsme film sestříhali pro AFO.

Jaký rozpočet jste měli na realizaci?

Úplně malinký. Vůbec jsem třeba neměla peníze na nějaké rozsáhlé archivy. Měla jsem jasný deadline, takže jsem nemohla hledat peníze jinde, psát žádosti na fondy. Musela jsem pracovat s malými televizními penězi. Když se ale podíváte na televizní a filmovou verzi, uvidíte úplně stejné archivní materiály, ale jinak použité. NASA nám dala přístup k jejich archivům, se kterými jsem mohla pracovat libovolně, což mě zachránilo. Jinak vůbec nevím, jak bych film ilustrovala. Zbytek byla mravenčí práce ze všemožných zdrojů. Asi jedna třetina filmu je archiv, odhadem z deseti zdrojů. Přivítala bych jeden rok času navíc, ale zkrátka se přistávalo roku 69 a tak jsem musela být hotová roku 2019. To byl jeden velký deadline. V roce 2020 už by to přece nemělo smysl! Předtím jsem dělala na filmu o feministickém hnutí ve Rwandě, dvacet let po genocidě. Různé filmy jsou opravdu závislé na určitých datech. Ale doufám, že i tohle snění o vesmíru nemusí být nutně jen o Měsíci, takže to nebude zase tak závislé na datu. Že to bude mít smysl i v tom roce 2020 a dál.

Říkala jste, že jste na AFO už byla. Asi jste zaznamenala, že letošní ročník je trochu úkrokem stranou v popularizaci vědy. Letos jsme zaměření více humanitně. Co si o tom myslíte?

Já to naprosto podporuji. Přijde mi, že tento úkrok je skvělý a otvírá festival daleko většímu publiku. Když řeknete věda a netematizujete věci, které tematizujete letos, AFO by se připravilo o velkou část diváků, které tohle zajímá. Zaznamenala jsem reakce lidí, kteří letos byli z programu nadšení. I mí zahraniční kolegové byli v dobrém slova smyslu šokovaní, jak velká programová škála tu je. Témata jako propaganda, pravda jsou věci, které se týkají nás všech. Proč se zavírat v nějakých vědeckých boxech, když se to dá propojit a vymyslet něco, co je aktuální?

 

Autor: Tomáš Poštulka