ROZHOVOR: „Univerzita je místem, kde můžete realizovat svou vášeň,“ tvrdí dokumentarista Ivo Bystřičan

V letošní Česko-slovenské soutěži festivalu Academia Film Olomouc byl uveden snímek Otevřená pevnost. Projekt České televize na oslavu sta let Masarykovy univerzity v Brně režíroval Ivo Bystřičan. S bývalým studentem této instituce jsme se bavili o způsobu, jakým k tématu přistoupil, ale také o jeho studiích nebo významu univerzity v dnešním světě.

Jaká byla geneze Otevřené pevnosti? Jde o projekt, který vznikal na oslavu výročí Masarykovy univerzity. Vznikl by i bez vás, nebo šlo o vaši iniciativu?

Byl jsem oslovený Českou televizí a rád jsem nabídku přijal. O záměrech univerzity ani ČT jsem moc nevěděl. Geneze byla složitá, nepředstavoval jsem si totiž, že se budeme zabývat významnými osobnostmi, množstvím pracovišť či vynálezů. Každá instituce má nějakou historii, postavy, úspěchy. Dokumentární film musí být širší a obecnější. Musí se věnovat nějakému problému. Postupně jsme dospívali k tomu, že Masarykova univerzita je zajímavá tím, jak kopíruje stoletou historii republiky. A univerzita je zrcadlem státu se vším dobrým, těžkým i tragickým. Určující mi ale přišla porevoluční historie a současný stav. Co univerzita dnes říká o nás a o našem světě a naší společnosti.

Jak dlouho trvala přípravná fáze projektu před začátkem samotného natáčení?

Zhruba čtyři měsíce. Na začátku bylo vědomí, že to, co se pokusím pojmenovávat, zahrnuje asi 50 000 lidí. Obrovské množství fakult, budov, kateder. A neustále se mi námět stavěl na zadní. Říkal jsem si, že pokud půjdu logikou mřížkou vnitřní struktury instituce, bude to vždy nutně málo vypovídající. Když natočím o pěti katedrách, co těch dalších dvěstě? To nejde a ani to není účelem filmu. Padlo rozhodnutí podívat se na Masarykovu univerzitu jako na místo, které nějak reaguje na globální akademický systém a je jeho součástí. V logice stoleté dramatické historie univerzity jako bojů o vlastní existenci jsem pojal fungování univerzity ve společnosti jako další z bojů – o udržení autonomie, svobody bádání, o smysluplnost vzělávání, nepodřizování se industriálnímu tlaku na využitelnost a společenskému tlaku na kvantifikovatelnou efektivitu. Film tak stojí na třech liniích. 1) historické linii bojů o svou existenci kopírující dějiny státu, 2) rovinu akademických rituálů, ve které subverzivně a situačně zkoumáme, jaký je vztah lidí univerzity k jejímu původnímu poslání, 3) kritických dialozích s pedagogy a studenty o tom, zda jsou současné proměny univerzity dobré, či nás vedou ke komodifikaci vzdělání a sešněrování požadavky trhů.

Jakým způsobem probíhal výběr participantů, kteří se ve filmu objevují? Fungoval na principu náhody, nebo jste měl některé vytipované předem?

U pedagogů to byla řekněme řízená náhoda. Pídil jsem se po osobnostech, které jsou zajímavé a o výjimečných pedagozích a pedagožkách je na Masarykově univerzitě poměrně dobře slyšet. Hledal jsem ty, kteří dokáží sdělit ve veřejném prostoru něco podstatného. Tohle byla ta řízená část. Chtěl jsem, aby to mělo dobré rozvrstvení v několika ohledech. Zaprvé vyrovnaný poměr mužů a žen, což mi přijde důležité. Druhé kritérium bylo, aby výběr šel napříč různými typy oborů. Aby třeba nepřevažovaly přírodovědné nad humanitními obory, nebo naopak.

Nebál jste se, že to dopadne jako v Mých posledních 150 000 cigaretách, kdy se s vámi nechtěl nikdo bavit?

To se nestalo a dokonce, přestože jsme zpovídali hodně lidí, nikdo z nich si nevyžádal otázky předem. To byl důkaz, že univerzita je v lecčems hodně svobodná. Tamní lidé zaprvé věří sobě, že dokážou odpovídat bez přípravy, jsou sebevědomí. Zároveň věří, že si mohou do velké míry říkat, co chtějí. Což dělali a leckdy mluvili o procesech na univerzitě velmi kriticky. Zároveň ale univerzitu hájili, protože ji prostě mají rádi a jsou její součástí. Každý to samozřejmě vnímá různě, nejde o jednotný názorový šik. Určité negativní trendy ve směřování univerzit, Masarykovu nevyjímaje, vnímá ale téměř každý.

Otevřená pevnost balancuje mezi dvěma dokumentárními přístupy. První princip je výkladový, exkurz do historie Masarykovy univerzity. Druhý je participační spočívající ve zmíněném zpovídání pedagogů a studentů. Plánoval jste to od začátku, nebo výsledek vznikal hlavně ve střižně?

Koncept vznikl mnohem dřív. Rozhodli jsme se, že to, co sledujeme v současnosti, budeme vnímat jako typ boje, který je daný společenskými podmínkami v dnešní době. Z dnešního pohledu je to těžké posuzovat, až časem budeme vědět, co naše dějinná kapitola znamenala. Zažíváme nicméně něco, čemu říkáme krize. Jde o subtilnější krizi, než když sem naklusali nacisté nebo potom komunisté. Krizi není nutné brát rovnou jako negativní, dá se na ni dívat jako fázi, kdy stojíme na křižovatce a zvažujeme další směřování. Nakolik má univerzita jít naproti společenským potřebám – a které to jsou? Jsou to i potřeby průmyslu a politiků? Anebo má být autonomní a řídit se svou intuicí, co je ve vědě potřeba? V prostředí měřitelného tlaku na výkon se z hlediska pedagogů najde mnoho důvodů pro kritiku, což obnáší riziko. Ten, kdo kritizuje, vždycky riskuje, jen neví nakolik.

Jak jste zvládal deadliny od ČT?

Když pracujete v rámci instituce tohoto typu, jste nuceni respektovat výrobní omezení. Když se domluvíme, že pro ně budu režírovat, jdu do toho s vědomím, že ta omezení tam jsou. Pokud bych na něco sám získal peníze a dělal výhradně autorský film, tak bych pracoval jinak. Televizní film má svoje možnosti a svá omezení, časové i materiální. A jako člověk, který se v průmyslu pohybuje, už vím, že se musím přizpůsobit a vymyslet projekt tak, aby to šlo udělat. Televize je schopna film přinést na obrazovky desetitisíců lidí. Jsem rád, že to pak může v takovém  počtu lidí vzbudit přemýšlení. Na tom mi záleží.

Jaké máte jakožto bývalý student Masarykovy univerzity vzpomínky na tamní studium? A jak byste jej třeba srovnal se svým následným studiem na FAMU?

Na Masarykovu univerzitu mám velmi dobré vzpomínky. Vystudoval jsem sociologii na tehdy úplně nové fakultě sociálních studií. Byla tam svobodná, otevřená atmosféra. Pro mě a mé tehdejší spolužáky byli vyučující, zvláště po středoškolském studiu, intelektuální modly. Jejich přednášky byly strhující. Jejich myšlenkové konstrukce, stavění argumentace a konečnou syntézu bylo fascinující sledovat. Bylo to intelektuální dobrodružství, které mě bavilo. Neexistovalo žádné zkoušení, my jsme neměli ani skripta. Četly se celé pasáže z knih a kurikulum daného předmětu bylo postavené autorsky samotným profesorem. Když přejdu k FAMU, tam to bylo podobné. Film také není dogma a člověk k němu musí hledat cestu sám. Je to bolestnější, ale po sociologii to byla další skvělá zkušenost. Lišila se obsahem a náplní, ale principem byla vlastně velmi podobná. I proto, že na FAMU jsou lidi, kteří filmem a společenskými tématy žijí. Je to životní vášeň, kterou chtějí sublimovat co nejlépe. Jakkoliv to obnáší velké bolesti a deprese. Člověk neustále naráží na své limity a uvědomuje si to. Ale má to svůj význam.

Když jste se na svou alma mater vrátil s filmovým štábem, cítil jste tam nějaké změny?

Všechno je větší. Z toho vyplývá hodně věcí, respektive problémů. Ukočírovat stále větší konglomerát lidí klade nároky na efektivitu organizace. Je tam tlak na výkon, na kontrolu. Také se čím dál míň píší eseje, které by potom někdo skutečně četl a oponoval. Oproti tomu se víc testuje, vykazuje, věci se víc hlídají. Univerzita sama začala snižovat stavy studentů. Racionálně se rozhodli, že zarazí růst, který už narazil na strop svého smyslu. Oceňuji, že univerzita sama byla schopná si uvědomit neudržitelnost růstu a zabránila, aby se z ní stala instituce, která předává banální věci. To je důležité zvlášť u humanitních oborů, kde se z přemýšlení nedá testovat. Nás bylo ve srovnání s dneškem málo, psali jsme eseje, zase přepisovali. Protože napsat pět smysluplných stran ve dvaceti letech člověku přijde nemožné. Ale učíte se tím. Stavět argument, o něco jej opírat, nevycházet z dojmů, které se berou bůhví odkud. Takové vzdělání má koule. Člověk s humanitním vzděláním se musí naučit přemýšlet, argumentovat a být tvůrčí. Pokud ne, tak co s takovým vzděláním bude dělat? Vzdělání by mělo vést k tomu, aby člověk mohl být strůjcem svého osudu minimálně na pracovním trhu. Že si sám vytvoří pracovní místo a nebude si myslet, že někdo čeká na vystudovaného sociologa nebo dokumentaristu. To rozhodně nečeká. U přírodovědných oborů problém není tak velký. Lékaři jistě musí věci i memorovat, nejde tolik o interpretaci. Ale i tam je důležité, aby součástí studia bylo například přemýšlení o etice. Jaké jsou dopady toho, co dělám, jak o nich mám přemýšlet. To je pro ně důležité si vzít z humanitních věd. Pro nás je zase důležité mít víc v rukou to, co chceme dělat.

Aby univerzita nebyla jen tou masovou výrobnou otitulovaných lidí, jak je označená v Otevřené pevnosti.

Hlavně aby na to někdo nespoléhal. Je dobré, když si student uvědomí, že vzdělání není hotový produkt. Tvrdá znalost, kterou se na univerzitě naučím, je za pár let stejně nepoužitelná. Podle mě jen vášnivý zájem o něco je dobrým předpokladem, na který člověk potom navěsí nějakou píli a urputnost pouštět se do nepříjemných věcí, jako je třeba přečíst celou knihu, věci si důsledně vyargumentovat. To jsou všechno nepříjemné věci, vzdálené od nějakého YouTube vzdělávání a tak dále. Za zajímavým argumentem musí stát velmi nepříjemná práce. Která souvisí s knihou, psaním, nevznikne tak, že jsem se podíval na pětiminutovou věc, ve které mi někdo Freuda vysvětlil takzvaně v kostce. To je jen iluze.

Redukci, o které jste mluvil, provádí Masarykova univerzita přijetím menšího množství uchazečů, nebo jejich razantnějším čištěním v průběhu studia?

Myslím, že kombinací obojího. Líbí se mi, že větší množství uchazečů dostane šanci, a když nedostojí požadavkům, odejdou. Ale dnes mají univerzity opačný problém – odchází jim až příliš mnoho lidí. V prváku nebo ve druháku se rozhodnou, že to není pro ně. Pro školy je to problém, protože jsou ze značné části financované na hlavu. A tahle fluktuace nemusí být dobrá ani pro samotné studenty. Když se člověk k něčemu rozhodne, je dobré, když tomu dostojí. Všechno po čase narazí na nějakou krizi. Za rok, za dva, za tři věci přestávají být nové. Se studiem je to stejné. Možná je to konzervativní, však jsem taky dvakrát starší než lidi, kteří dnes začínají studovat. Ale ať je supermodernita jaká chce, ať si chvátá a vše se zhušťuje, ale to hlubší, získané s námahou a trvalé podle mě pořád bude mít značnou hodnotu. Pokud nám ze života zbudou fragmenty, je velká otázka, jak si je dokážeme poskládat dohromady, aby nám ještě dával smysl.

Cítil jste tedy nějakou „generation gap“, když jste přišel do kontaktu s novými studenty Masarykovy univerzity a vzpomněl si na sebe a své vlastní spolužáky?

Rozdíly tvoří především kulisy. My jsme se jinak oblékali, hůř samozřejmě. I budovy byly rozpadlejší. Často mi taky přišlo, že studenti mluví chytřeji, než bych mluvil tehdy já. Jsou sebevědomější a taky cílevědomější. Přišlo mi, že víc než já tehdy mají jasno v tom, co chtějí. Umějí myslím univerzitu využít. Myslím, že já bych tehdy nebyl schopný tak ucelených výpovědí na relativně složité otázky, které jsem jim kladl. Trochu se bojím, že jsem byl daleko větší tele. Zároveň jsem ale pozoroval větší orientaci na průmysl než u mě a mých kamarádů. Možná je to tím, že dnes studenti musí mnohem víc pracovat. Že rodiny nemají tolik peněz, aby financovali dětem studium, a život zkrátka zpraktičtěl.

Jak se vy osobně stavíte k univerzitním tradicím typu promocí, které Otevřená pevnost zobrazuje? Považujete je spíš za přežitek, nebo mají svou důležitost?

Já jsem k tomu přicházel opravdu s podezřením, že je to prázdná forma. Že univerzita se odkazuje k něčemu, co je dávno vyčpělé. Že se středověkem, ve kterém schola vznikala jako něco úplně vyčleněného, svobodného a autonomního, už má univerzita společného minimum. Že se z ní stala racionalizovaná korporace. Ale teď jsem si uvědomil, že ten kolektivní rituál pomáhá instituci reprodukovat touhu něco z jejích kořenů skutečně udržet. Ať už se to dnes jeví, jak chce, bez neustále opakovaného kolektivního rituálu by to bylo ještě slabší. Univerzita musí někam směřovat. Nemůže zůstávat pořád stejná. Když se mění věci okolo ní, jak by univerzita mohla zůstat stejná jako ve středověku? Odkaz k tradici se ale neustále musí zvažovat – co zanechat, co opustit.

Když bych se vás, stejně jako vy zpovídaných v dokumentu, zeptal, co pro vás znamená univerzita a jaká je její role v dnešním světě, co byste odpověděl?

Řekl bych, že je to místo, kde člověk může ve velké míře realizovat svoji vášeň. Kde jsou lidé, kteří mu s tím pomůžou, kteří ji sami realizují na velmi profesionální úrovni. A také místo času, protože to je vzácná komodita. Že si sednu do knihovny a opakovaně tam trávím čas, mi něco přináší. Kniha, často velmi nepříjemná, je něco velmi propracovaného, na čem někdo roky pracoval. A já využívám čas k tomu, abych se s tím seznámil. Po studiu v dalším životě se tohle dělá velmi těžko. Dá se to dělat právě z donucení ve vášni. Přeci jen, kdo by si dobrovolně četl Marxe ještě po padesáté stránce? Člověk se naučí překonávat bariéru nepohodlí. A svět se navždy stane neskutečně zajímavý.

 

Autor: Tomáš Poštulka